Kamarádka se mne zeptala, jak se
chovat k jejímu kamarádovi, který byl uzavřen v psychiatrické
léčebně, až se z nemocnice vrátí. Myslím si, že je to docela zajímavý
dotaz, který si zaslouží i samostatný článek na mém blogu.
Osobně nemám rád, když ze mne někdo
dělá více nemocného, než jsem. Když se mi někdo snaží
ulehčit práci nebo odebrat dobrovolné úkoly, jen proto, že jsem
schizofrenik. Myslím si, že tak jako ostatní schizofrenici jsem
schopen sám posoudit, na co stačím a na co ne. Obecně si myslím,
že by se lidé neměli k pacientovi chovat s nějakým velkým
ohledem k jeho zdraví, protože pochopitelně mu tím tu nemoc
připomínají. Nemoc, se kterou se mezi atakami (pokud člověk není
nejtěžší případ, kterých je něco kolem jedné třetiny) dá
normálně fungovat, aniž by si ji člověk nějak zvlášť
uvědomoval.
Je zde ovšem zároveň možnost, jak
takovému člověku pomoci, pokud nám na něm záleží hodně. Jde
o to, že člověk po nemoci by se rád navrátil do běžné
společnosti, ale má to o něco ztížené – kvůli tomu, že byl
dlouho mimo, vypadnul z některých aktivit, neví přesně, co se
dělo, co se bude dít, kam se kdy půjde apod. Vždy to tedy trvá nějaký čas, než se
pacient vrátí do běžné sociální reality. A kamarádi by mu s
tím mohli pomoci – jednak s ním chodit do jeho oblíbených
podniků (čajovny, kavárny, hospody) a snažit se o komunikaci –
jen je třeba si uvědomit, že právě návrativší se z šedé
nemocnice nemá moc o čem povídat. A nebo ho zvát na ne příliš
hlučné či stresující akce, kde se sejde i více lidí.
Pochopitelně by ho měli podporovat ve
věci, která je pro další zdraví velmi důležitá – aby už
vůbec nepil alkohol a nekouřil marihuanu, natož nějaké těžší
drogy. Pokud by nemocný nebyl spokojený se svým doktorem a
omezeními, která mu doktor klade (mimo již zmíněná, všechna ostatní jsou totiž podle mne blbosti, k rekonvalescenci stačí tři týdny a ne rok), je vhodné
říci, že psychiatři jsou velmi rozliční s velmi rozdílnými
přístupy, a že má libovolnou možnost změnit si doktora a zkusit
tak někoho jiného.
Ještě mne napadá to, že lidé by se neměli příliš zabývat mimikou duševně nemocných - tu totiž často nemusí mít plně pod kontrolou. Dál už mne moc věcí nenapadá...
Žádné komentáře:
Okomentovat