pondělí 20. ledna 2014

Jak se chovat ke kamarádovi, který se právě vrátil z psychiatrické léčebny

Kamarádka se mne zeptala, jak se chovat k jejímu kamarádovi, který byl uzavřen v psychiatrické léčebně, až se z nemocnice vrátí. Myslím si, že je to docela zajímavý dotaz, který si zaslouží i samostatný článek na mém blogu.

Osobně nemám rád, když ze mne někdo dělá více nemocného, než jsem. Když se mi někdo snaží ulehčit práci nebo odebrat dobrovolné úkoly, jen proto, že jsem schizofrenik. Myslím si, že tak jako ostatní schizofrenici jsem schopen sám posoudit, na co stačím a na co ne. Obecně si myslím, že by se lidé neměli k pacientovi chovat s nějakým velkým ohledem k jeho zdraví, protože pochopitelně mu tím tu nemoc připomínají. Nemoc, se kterou se mezi atakami (pokud člověk není nejtěžší případ, kterých je něco kolem jedné třetiny) dá normálně fungovat, aniž by si ji člověk nějak zvlášť uvědomoval.

Je zde ovšem zároveň možnost, jak takovému člověku pomoci, pokud nám na něm záleží hodně. Jde o to, že člověk po nemoci by se rád navrátil do běžné společnosti, ale má to o něco ztížené – kvůli tomu, že byl dlouho mimo, vypadnul z některých aktivit, neví přesně, co se dělo, co se bude dít, kam se kdy půjde apod. Vždy to tedy trvá nějaký čas, než se pacient vrátí do běžné sociální reality. A kamarádi by mu s tím mohli pomoci – jednak s ním chodit do jeho oblíbených podniků (čajovny, kavárny, hospody) a snažit se o komunikaci – jen je třeba si uvědomit, že právě návrativší se z šedé nemocnice nemá moc o čem povídat. A nebo ho zvát na ne příliš hlučné či stresující akce, kde se sejde i více lidí.

Pochopitelně by ho měli podporovat ve věci, která je pro další zdraví velmi důležitá – aby už vůbec nepil alkohol a nekouřil marihuanu, natož nějaké těžší drogy. Pokud by nemocný nebyl spokojený se svým doktorem a omezeními, která mu doktor klade (mimo již zmíněná, všechna ostatní jsou totiž podle mne blbosti, k rekonvalescenci stačí tři týdny a ne rok), je vhodné říci, že psychiatři jsou velmi rozliční s velmi rozdílnými přístupy, a že má libovolnou možnost změnit si doktora a zkusit tak někoho jiného.

Ještě mne napadá to, že lidé by se neměli příliš zabývat mimikou duševně nemocných - tu totiž často nemusí mít plně pod kontrolou. Dál už mne moc věcí nenapadá...

Žádné komentáře:

Okomentovat