Jak využít potenciálu duševně nemocných?

V poslední době se ve společnosti, na sociálních sítích, a také jinde, hovoří o takzvaném základním příjmu. Ten je o tom, že každý jednotlivec dostane od státu určitý garantovaný příjem (v ČR se uvažuje o deseti tisících), a potom už bude záležet jenom na něm, čemu věnuje svůj čas – jestli vydělávání dalších peněz nebo třeba nějaké dobrovolné aktivitě. Poslední dobou uvažuji, že si ještě během studií zkusím zažádat o invalidní důchod. Ten pro mne bude něčím podobným základnímu příjmu. A svůj čas, když zrovna budu stabilizovaný, budu věnovat společenským projektům, dobrovolnictví a podobně.

Domnívám se, že by bylo dobré, kdyby i ostatní schizofrenici věnovali – v rámci svých možností – nějaký čas dobrovolnictví. Dobrovolná práce nadšenců totiž zajišťuje každoročně služby v hodnotě několika desítek milionů, které potom nemusí zajišťovat stát, a tím pádem ušetří. Samozřejmě - každý by si měl najít takovou oblast, na kterou jeho síla, schopnosti a čas stačí, ale těch možností je podle mne dneska nepřeberně – v neziskovách například od výpomoci v kanceláři po práci pouze přes internet (například Nesehnutí neustále hledá nějaké překladatele). Člověk tím podle mne získá nový zajímavý rozměr svého života, seznámí se s novými lidmi, zapojí se více do reality, mohl bych vymyslet další možné benefity. To, že ho společnost podporuje (i když mnohdy je invalidní důchod mnohem nižší, než aby zajistil důstojný samostatně soběstačný život), jí může duševně nemocný nějakým způsobem vrátit.

Domnívám se, že taková dobrovolnická práce má i význam z určitého spirituálního pohledu. Věřím v cestu karmajógy, tedy v to, že člověk prací, která není věnována osobnímu prospěchu (penězům, moci, slávě) ale místo toho nějakému širšímu celku, získává pozitivní body, které se mu v budoucnu vrátí v podobě rozvoje jeho duše. Je to jedna ze základních cest jógy k osvícení, a jogíni píší, že je nejméně nebezpečná – při cvičení jiných typů jógy se člověk může dostat do temnoty svého podvědomí a podobně. Mám takový pocit (jen osobní pocit bez podpory v nějakém textu a podobně), že právě karma jóga může na úrovni ducha pomoci k léčení schizofrenie (věřím totiž v příčinu nemoci v minulých životech).

Samozřejmě, někteří lidé nemají kvůli svému stavu možnost nějak dobrovolničit. I z toho důvodu mám v budoucnu v plánu vytvořit jakýsi komunitní portál o duševních nemocech, ve kterém dám prostor literární, hudební či výtvarné tvorbě lidí s psychózou. Přispěvatel pp mi jednou osobně řekl, že mezi duševně nemocnými se podle něj skrývá jakýsi veliký kulturní potenciál. Osobně se domnívám, že my takto nemocní vidíme svět jinými očima než takzvaní normální lidé. Proto si myslím, že portál obsahující naši tvorbu může obohacovat i mnohé návštěvníky takového webu z řad zdravého publika.

Starry Starry Night

Text skladby Don Mc Leana o Vincentu Van Goghovi v anglickém originále a českém překladu pp: 

Stary stary nights
made your pallet blue and grey
look out on the summer´s day
with eyes the knowed the darkness in my soul
Shadows on the hills
catch the trees a daffodills
catch thke breeze and would you chill
in colours on the snowing living land
now I understand
what you try to say to me
how you suffer for your sanity
how you try the septan free
would not listen I did not know how
Perhaps they listen now
Stary stary nights
flaming flowers the brighting blaze
whirling clouds in violet haze
reflect in Vincent eyes a china blue
Colours change in you
morning fields the amber grain
weathered faces lining pale
are sued bengnity are this loving hand
Now I understand
what you try to say to me
how you suffer for your sanity
how you try the septan free
would not listen I did not how
Perhaps they listen now
What I could not love you
Still your love with true
when know hope would inside
Stary stary night
You took your life at lovers upon due
What I could told you Vincent this world would never met for one this beatifull like you
Stary stary nights
warted turn in empty halls
frameles heads on nameless walls
with eyes the watched the world and can forget
like the strangers that you´ve met
thke rugged man in rugged clothes
Silver thorne in bloody rose
Eye crashed and broken on the virgin snow
Now i think i know
what you try to say to me
how you suffer for your sanity
how you try the septan free
would not listen earn not listening still
Perhaps they never will

Hvězdnaté, hvězdnaté noci
proměnily tvou paletu na modrou a šedou
podívej se na letní den
očima, které znají temnotu v mé duši
Stíny na kopcích zachytí stromy a narcisky
zachytí vánek a ty se zachvěješ
v barvách na zasněžené živoucí zemi
Teď rozumím
co se mi pokoušíš říci
jak trpíš pro svou vyrovnanost
jak se snažíš být při horečce svobodný
Poslouchal bych tě, ale nevěděl jsem jak
Možná tě lidé teď slyší
Hvězdnaté, hvězdnaté noci
květy jasně planou
vířící mraky ve fialovém oparu
zrcadlí ve Vincentových očích čínskou modř
Barvy se mění v tebe
ranní pole, jantarová zrnka
ošlehané tváře a v nich namalovaná bledost
žalují vlídnou milující rukou
Teď rozumím
co se mi pokoušíš říci
jak trpíš pro svou vyrovnanost
jak se snažíš být při stálé horeččce svobodný
Poslouchal bych tě, ale nevěděl jsem jak
Snad tě lidé teď slyší
Jak bych tě mohl milovat
tvá láska je stále pravdivá
a když víš, že naděje se skrývá v nitru
Hvězdnatá, hvězdnatá noci
bereš svůj život jak řádný milovník
co bych ti mohl říci:
Vincente, tento svět by nikdy nešel vstříc takovým krásným lidem jako jsi ty
Hvězdnatá hvězdnatá noci
To co namaluješ jak skutečně vypadá se vrací do prázdných hal
neorámované hlavy na bezejmenných zdech
s očima které pozorují svět a nemohou zapomenout
jako cizince, které jsi potkal
drsný člověk v rozedraných šatech
stříbrný trn v krvavé růži
Oko zničené a zlomené na panenském sněhu
Nyní si myslím, že vím
co se mi pokoušíš říci
jak trpíš pro svou vyrovnanost
jak se snažíš být při stálé horečce svobodný
Poslouchal bych tě, jak by sis zasloužil, ale stále tě není slyšet
A možná tě lidé nikdy neuslyší
(překlad pp)

Krunýř a rozbitý džbán

Napsal pp (guest blogging).

Schizofrenie je obojí. Snahou těch, kteří tuto nemoc léčí, je prasklý džbán
znovu slepit a člověka postavit jako částečně výkonného do normy, standardu.
Stejně jako se domnívám, že naprosté vyléčení nemoci je iluzí, tak si myslím, že
je výkonnost takzvaně vyléčeného vždy jen částečná, neplnohodnotná, která
mnohdy přináší nemocnému velké utrpení a okolí a společnost většinou na
takového člověka doplácí. A nemyslím tím ekonomicky, to pravda být nemusí.

Schizofrenik jedná v rozpolcenosti mezi krunýřem nemoci, který mu nedovoluje
rozvinutí jeho vloh, předpokladů... Člověk jako by byl v jakési existenciální
paréze – ochrnutí, které se mnohdy projevuje při léčené schizofrenii jakýmsi
ustrnutím ducha, které lze i subjektivně pociťovat, a jakousi existenciální
divergencí – rozšířením se kde se dá, rovněž lze subjektivně pociťovat, jako by
prasklý džbán měl touhu obsáhnout cosi, podmanit si cosi, či jen rozletět se,
definitivně se roztříštit a odejít naprosto svobodně a neomezeně do prostoru.

Tato divergence pocitů, citů i myšlení je příznačná a dá se vystopovat. Ovšem
značná může být i konvergence, sbíhavost v myšlení, která jako divergence
osobnost ve velké míře deformuje a činí obecně nesrozumitelným, a
konvergentní schizofrenní myšlení může vést i k nerozlišitelnosti v myšlení,
které je vágně sbíhavé a obtížně pochopitelné.

Cit v krunýři a prasklém džbánu je zraněn a je otázkou, zda ho
z existenciálního poranění lze dostat. Mnohdy jde o to citově poraněného
zodolnit, učinit ho takovým, jakým byl předtím, než ho okolí začalo v jeho
nemoci zraňovat. Domnívám, že zde je psychiatrie bláhová, i když může mít i
určité úspěchy, protože s odbouráním následků množství citových poranění by
musela i odstranit i život, který už byl žit a prožit.

Podle nejnovějších výzkumů je 70 % z příčin psychotických nemocí
způsobeno dědičnými faktory a 30 % stressory, tj. spouštěči nemoci z důvodu
lásek, studia, práce či jiných okolností. Už to hovoří o tom, že na současné
úrovni zejména genového inženýrství je schizofrenie v podstatě ne neléčitelná,
ale nikdo nemůže říci, že už je ten či který jednotlivý schizofrenní případ
vyléčen.

Velmi křehká a někdy obtížně rozlišitelná je hranice mezi nenormálním a
normálním. Protože paranoidní chování a myšlení, strachy, obavy, úzkosti,
přehánění, únavnost, nespavost a spoustu jinak tzv. nenormálních jevů má
ve velké míře i tzv. zdravá, většinová populace. A mnohdy záleží jen na
lékařích, zda Vás zařadí do kategorie zdravých či nezdravých, normálních či
abnormálních. Při vážném porušení zdraví je však léčba, ať si o ni můžeme
myslet cokoli, nezbytná a všem prospěšná.

pp

Zpráva z konce světa

Napsal pp (guest blogging).

Český filosof se při své přednášce v Ostravě zeptal, co je pro nás konec světa.
A dodal - snad Opava – samozřejmě nevědom si toho, že v Opavě se nachází
blázinec, psychiatrická léčebna. Z publika se ozval místních poměrů znalých
chichtot jedné paní. Říká se tady – dostat se až do Opavy. A myslí se tím
blázinec. A dostat se v tato místa, ať si zúčastnění pacienti, psychiatři či rodinní
příslušníci myslí cokoli o svém subjektivním postavení zde, je objektivně dostat
se na konec světa. Řekl bych dokonce až za kriminál, protože čin kriminálníka
je běžnému člověku pochopitelnější a srozumitelnější než duševní bolesti,
prožívání, činy, myšlení a city duševně postiženého člověka. A o tom opravdu
neví mnoho ani filosof Michel Foucault, ani erudovaní psychiatři na jakékoli
úrovni, ani nezainteresovaní příbuzní pacientů, ale jen osobní zkušeností
poučení pacienti sami. Jen ti svůj vnitřní svět znají a obvykle nejsou schopni
vyjádřit adekvátně tomu, co vše tento obsahuje. Myslím si, že právě v jejich
problémech, životě je skryto mnoho odpovědí na otázky, které si kladou i
duševně zdraví lidé.

Připadá mi to v mnohém jako vyprávění o paní toaletářce z veřejných
záchodků v Praze, která měla mentálně postiženého syna. Byla velmi hrdá,
urozených mravů, chovala se jako dáma. Ale pro svět, okolí, ve světle lidských
zraků zůstala – musím to tak říci – hajzlbábou s debilem.

A kdo je ve světle této příhody vlastně normální, kde jsou křehké hranice
mezi normalitou a abnormalitou?

Mnohé vtipy o bláznech, kterým se smějí i sami postižení, jsou z hlediska
selského zdravého rozumu pochopitelné. Ale většinou jejich autoři a interpreti
vycházejí z karikujícího poznání, z nepochopení, odmítání jiného než obvyklého
chování. Jinakost, kterou jsou duševně postižení zvláštní většinové společnosti,
z nich činí v plném slova smyslu diskriminovanou menšinu. Ovšem na rozdíl
od Romů, gayů a lesbiček i tělesně postižených nemají své zájmy bránicí
fungující sofistikovanou strukturou, která by byla rovna, zejména v povědomí
veřejnosti, ostatním menšinám. Na nedávném medializovaném vystoupení
diskriminovaných menšin v Událostech, komentářích na ČT2 neměli žádné
zastoupení. Diskriminace menšiny duševně postižených spočívá ve stále
pokračující stigmatizaci duševních nemocí v naší společnosti, v mnohých
případech nezaměstnatelnosti takto postižených, v jejich uvržení do materiální
bídy – naše republika ve výdajích na psychiatrii je na předposledním místě
v celé Evropě, s tím pak souvisí i duševní a duchovní neustálá permanentní
krize těchto lidí, samozřejmě nevyčíslitelným způsobem kombinovaná s jejich
těžkými nemocemi. Je zde na místě zmínit i nedostatečnou osvětu, která vede
ke zkreslenému obrazu o těchto nemocech. Rovněž tak odnímání již přiznaných
invalidních důchodů, podle toho zda je nemocnému tento týden lépe či hůře,
vede k duševnímu týrání těchto lidí, k růstu sociálního napětí uvnitř komunity i
šířeji uvnitř společnosti celé, ke konfliktům v nejširším slova smyslu.

Celoživotní stigma nemoci, které nesou mnozí postižení, je tak omezujícím
faktorem, že toto činí ze sebekvalitnějších, sebenadanějších lidí, lidi uvržené
objektivně na okraj společnosti, mnohdy bez možnosti prožít kvalitní život.

pp

Strachy, obavy, úzkosti

Domluvil jsem se zajímavým autorem, že občas přispěje na můj blog. Chce na mém blogu vystupovat anonynmně, pod pseudonymem "pp". Dlouhodobě přispívá do psychiatrického časopisu Posel, který je ovšem určen pouze odborné psychiatrické veřejnosti. Jeho zájem mne osobně motivuje k tomu, abych se svému blogu začal více věnovat. Zde přináším jeho první článek - zamyšlení nad lidských strachem:


Strachy, obavy, úzkosti

Mohou být dlouhodobé, všestravující, existenciální a mohou se dotýkat všech oblastí života - od nepřišitého poutka po strach či úzkost z nemoci, ze smrti.

Obavy jsou jakýmsi minimem pocitu strachu. Obvykle na rozdíl od strachu a úzkosti nebývají tak často patologické.

Je normální, že pocit strachu ze smrti, který provází člověka od dětství s přibývajícím věkem většinou ustupuje.

Strach z nemoci, pokud je člověk dlouhodobě nemocen může nabýt velkých rozměrů.

Strach z lidí, bez rozlišování, většinou vyplývá z toho, že pocit ublížování od lidí překročil subjektivně snesitelnou mez.

Ze strachu člověk naopak uniká do různých forem vytržení k pozitivním hodnotám – k radosti, lásce, kráse, k vytržení mystickému. Ale nemusí samozřejmě jít o souvislost. Ale přesto čím větší bývá strach či úzkost, tím větší může být mimosmyslové vnímání a vytržení jako positivní reakce na negativní pocity či déletrvající neblahý stav.

Existenciální úzkost se dostavuje mnohdy bez evidentních příčin, někdy má naopak příčiny zcela konkrétní.

Reakce na strach, úzkost, obavy bývá nejrůznější. Od vědomého či podvědomého potlačení, přes úniky do opačných pólů psychického prožívání až po dlouhodobé pohroužení do těchto pocitů.

Člověk prázdný, r.s.p. necitelný může tyto pocity vědomě vyhledávat, což se děje ve sledování v masové zábavě u pokleslých uměleckých děl. Ovšem pokud se člověka začne strach, úzkost, obavy bezprostředně dotýkat existenčně, začne se instinktivně, podvědomě či racionálně bránit.

S trvalým pocitem strachu, aniž by člověk nějak nestrádal se prakticky nedá žít.

S těmito afekty souvisí nejtypičtější česká vlastnost – tj. opatrnost. Člověk opatrný se snaží předcházet negativním následkům své činnosti.

Pohroužení se do stálého pocitu strachu může mít z dlouhodobého hlediska pro psychiku a život člověka katastrofální následky. Zamezuje bezprostřednímu prožívání, ochromuje aktivitu, paralyzuje život. Strach je schopen člověka ovládnout cele.

Je otázka, zda lze žít úplně beze strachu. Souvisí to totiž s pudem sebezáchovy. S bojem o přežití, kde má strach své kladné místo.

Pokud strach paralyzuje tak, že brání rozumu fungovat a normálně citově prožívat, měli bychom zvážit své další kroky. Zůstat v zajetí celoživotního strachu je kontraproduktivní.

Otázka po strachu a z čeho, může mít často odpověď – strach ze sebe sama.

pp, Esej č. 82, 18.1. 2009