Napsal pp (guest blogging).
Schizofrenie je obojí. Snahou těch, kteří tuto nemoc léčí, je prasklý džbán
znovu slepit a člověka postavit jako částečně výkonného do normy, standardu.
Stejně jako se domnívám, že naprosté vyléčení nemoci je iluzí, tak si myslím, že
je výkonnost takzvaně vyléčeného vždy jen částečná, neplnohodnotná, která
mnohdy přináší nemocnému velké utrpení a okolí a společnost většinou na
takového člověka doplácí. A nemyslím tím ekonomicky, to pravda být nemusí.
Schizofrenik jedná v rozpolcenosti mezi krunýřem nemoci, který mu nedovoluje
rozvinutí jeho vloh, předpokladů... Člověk jako by byl v jakési existenciální
paréze – ochrnutí, které se mnohdy projevuje při léčené schizofrenii jakýmsi
ustrnutím ducha, které lze i subjektivně pociťovat, a jakousi existenciální
divergencí – rozšířením se kde se dá, rovněž lze subjektivně pociťovat, jako by
prasklý džbán měl touhu obsáhnout cosi, podmanit si cosi, či jen rozletět se,
definitivně se roztříštit a odejít naprosto svobodně a neomezeně do prostoru.
Tato divergence pocitů, citů i myšlení je příznačná a dá se vystopovat. Ovšem
značná může být i konvergence, sbíhavost v myšlení, která jako divergence
osobnost ve velké míře deformuje a činí obecně nesrozumitelným, a
konvergentní schizofrenní myšlení může vést i k nerozlišitelnosti v myšlení,
které je vágně sbíhavé a obtížně pochopitelné.
Cit v krunýři a prasklém džbánu je zraněn a je otázkou, zda ho
z existenciálního poranění lze dostat. Mnohdy jde o to citově poraněného
zodolnit, učinit ho takovým, jakým byl předtím, než ho okolí začalo v jeho
nemoci zraňovat. Domnívám, že zde je psychiatrie bláhová, i když může mít i
určité úspěchy, protože s odbouráním následků množství citových poranění by
musela i odstranit i život, který už byl žit a prožit.
Podle nejnovějších výzkumů je 70 % z příčin psychotických nemocí
způsobeno dědičnými faktory a 30 % stressory, tj. spouštěči nemoci z důvodu
lásek, studia, práce či jiných okolností. Už to hovoří o tom, že na současné
úrovni zejména genového inženýrství je schizofrenie v podstatě ne neléčitelná,
ale nikdo nemůže říci, že už je ten či který jednotlivý schizofrenní případ
vyléčen.
Velmi křehká a někdy obtížně rozlišitelná je hranice mezi nenormálním a
normálním. Protože paranoidní chování a myšlení, strachy, obavy, úzkosti,
přehánění, únavnost, nespavost a spoustu jinak tzv. nenormálních jevů má
ve velké míře i tzv. zdravá, většinová populace. A mnohdy záleží jen na
lékařích, zda Vás zařadí do kategorie zdravých či nezdravých, normálních či
abnormálních. Při vážném porušení zdraví je však léčba, ať si o ni můžeme
myslet cokoli, nezbytná a všem prospěšná.
pp
