středa 25. února 2015

Roste zájem o životní filosofii a poznání sebe sama

Škola jógy KARAKAL pořádá tradičně tak zvané ČAJE O PÁTÉ. Několikrát za rok pozve své přátele i zájemce z široké veřejnosti, všechny, kteří se chtějí dozvědět více, než co se vejde do pravidelných čtvrtletních kurzů, kdo se chtějí zastavit na pár okamžiků v každodenním ruchu dní, nechat se nad šálkem čaje inspirovat moudrostí starých mistrů a filosofů, posedět v kruhu přátel, vnímat pozitivní energii.
Lednový a únorový ČAJ O PÁTÉ jsme „uvařili“ na témata „SÍLA A MOC PŘÍTOMNÉHO
OKAMŽIKU“ (ten se konal v Oáze zdravého a šťastného života v Raškovicích) a „OBJEVTE SMYSL SVÉHO ŽIVOTA“ (který se sice konal ve Frýdku, ale i sem dorazila celá spousta zájemců a přátel z Raškovic ...).
Sami jsme byli překvapeni nebývalým zájmem: tato témata si přišlo poslechnout dohromady 176 lidí. Víme to docela přesně, protože každý dostal šálek čaje a mnozí dostali čaj v misce, protože hrníčky zkrátka došly... Zaznamenali jsme již zvýšený zájem o jógu jako takovou, vyplývá to z toho, že mnoho lidí se rozhodlo vzít odpovědnost za své fyzické a psychické zdraví do svých rukou. Také mnozí lékaři na základě dobrých zkušeností doporučují jógu pro
zlepšení stavu páteře i celého pohybového aparátu, zklidnění psychiky, relaxaci. To je samozřejmě jen zlomek z toho, co v sobě jóga zahrnuje. Péče o tělo je pouhou jednou osminou Radža jógy. Jóga jako taková je především životní FILOSOFIE.Filosofie jógy dříve bývala na pozadí zájmu a lidi přiváděla do kurzů potřeba zlepšit funkci svého těla, zklidnit mysl, popřípadě naučit se relaxovat. Současný životní styl „západu“ vypadá tak, že většina z nás je pod neustálým tlakem, ať už v zaměstnání či odpovědnosti v každodenním životě. Zaznamenáváme stav určité krize v celé společnosti, mezi národy, v mezilidských vztazích, v rodině a v neposlední řadě krizi na individuální úrovni. V této situaci snad nikdo není schopen říci: „Jsem sám se sebou spokojen, žiji ve spokojeném prostředí". Každý hledá „něco dalšího", aby se mu urovnaly vnější a vnitřní potíže. A i když čas od času utečeme od monotónního života na dovolenou, nejsme schopni zbavit se vnitřní krize. Začínáme chápat, že odpovědi na naše otázky musíme začít hledat někde jinde než doposud.Doslova lavinu zájmu z celé republiky strhl několikaminutový vstup Zdeňka Šebesty– osobnosti Školy jógy KARAKAL, kdy ho Česká televize Ostrava pozvala jako hosta do pořadu Dobré ráno s českou televizí. I přes velice omezený časový prostor dokázal oslovit mnoho diváků, kteří zcela přirozeně tuší, že právě to, co se snažil alespoň „letecky“ představit, je jedna ze smysluplných Cest.
Vážení čtenáři těchto řádků. Přejeme Vám, abyste hledali a nalézali odpovědi na své otázky a abyste život, který žijete, považovali za smysluplný a šťastný.

úterý 10. února 2015

Rozhovor s Petrem o "duševním onemocnění" a o stávání se psychologem a psychoterapeutem

Článek byl nejprve publikován na webu Terapie spolu.
 
1. Kdy jsi se poprvé setkal se schizofrenií nebo obecně s duševními nemocemi?  Máš na to nějakou vzpomínku?
Přesně Ti to opravdu říct nemůžu. Záleží taky na tom na jaké úrovni. Vezmu to nejprve trochu ze široka a obecně a následně konečně odpovím na tvou otázku. 
Dá se říct, že se sociální reprezentací toho co nazýváme duševním onemocněním se setkáváme všichni poměrné záhy – skrze kulturu, ve filmech, v literatuře, v novinových zprávách. Tak že určitě i já jsem s tím setkal někdy brzy :) Nakolik jsou tyhle reprezentace výstižné a co se nám snaží o „duševních onemocněních“ říkají je těžko hodnotit, protože to opravdu rigorózně v ČR nikdo nezpracoval. Ale většina z nás už asi narazila na zprávu ve stylu: „Muž nemocný schizofrenií udělal to a to“. Takové zprávy podle mě ale nemají moc smysl, dávají do souvislosti věci, které spolu vůbec souviset nemusejí. Podílejí se také na vytváření negativního vnímání lidí, kterým byla nějaká „duševní nemoc“ diagnostikována. Přitom to jak jsou buď „duševní nemoci“ nebo to co vnímáme jako jejich projevy, reprezentovány v kultuře, má dopad na to jaké je to s nimi žít – má to dopad na lidi označené jak oduševně nemocné. Stačí se podívat na rozdíly například mezi vnímáním zvukových halucinací v Indii a USA (něco málo například tady) a jaké to má důsledky pro lidi, které je mají ať už z hlediska jejich prožívání nebo společenských důsledků Ale zpět k Tvojí otázce. Možná jsi měl na mysli spíše nějaké osobní setkání. To bylo asi v době mé praxe na psychiatrii. Byl jsem z toho tehdy dost nervózní, protože jsem tehdy neměl téměř žádné zkušenosti s individuální prací s lidmi. No a tam jsem si měl s jedním pánem povídat, už si ani nepamatuji co mu bylo diagnostikováno. Účel našeho rozhovoru měl být asi ten aby pána prostě někdo vyslechnul. Já si z toho odnesl to, co jsem znal teoreticky, že lidé nejsou jen diagnózy, ale že jejich životy jsou plné jiných příběhů. Povídali jsme si tak o všem možném. Zpětně si říkám, že důležité bylo zapomenout na studenta psychologie ve mně a prostě si s tím pánem povídat.  
2. Vystudoval jsi psychologii na Masarykově univerzitě. Učili jste se tam i o duševních nemocech? Zaujalo Tě něco v učební látce k tomuto tématu?
Učili, ale nebyla to hlavní náplň našeho studia. Nicméně můžeš dělat státnice z klinické psychologie a tam je nutno se tím asi zbývat trochu více do hloubky. Já se ale s tématem duševních nemocí setkal nejprve trochu jinak. Myslím, že formující pro mě bylo, že jsem se s touto problematikou setkal nejprve jinde než skrze klinickou psychologii. A to při studiu sociální antropologie a sociologie, později pak kritické psychologie. Zjednodušeně řečeno jsem se nejprve seznámil s kritikou psychologie a psychiatrie (diagnóz, samotného systému a jeho role ve společnosti). Způsobilo mi to na nějakou dobu trochu krizi, kdy jsem psychologii a psychiatrii opravdu nevěřil a nechtěl jsem se psychologii věnovat. Časem jsem se znovu našel v psychoterapii a zjistil, že i oblast psychologie a psychiatrie je mnohem bohatší, a že není příliš rozumné zaujímat nějaký a priori negativní postoj. Dneska jsem trochu zpokorněl a radši prvně naslouchám než kritizuji :) Teda většinou a kde kdo by možná nesouhlasil :).
Takže mě vlastně nejvíc zaujala ta kritika a bohatost toho tématu, že to není jak když si zlomíš nohu, ale že celá ta problematika je mnohem komplikovanější. A to nejen na úrovni toho, že jsme každý jedinečné lidské bytosti a tak někdy vlastně docela ztrácí smysl mluvit o někom, že „má schizofrenii“ nebo, že „je schizofrenik“, protože to ti o člověku mnoho neřekne. Ale důležitá je i ta rovina společenská, způsob jakým společnost nakládá s jinakostí, systém péče o duševní zdraví atp. No a v neposlední řadě se také rozvíjejí nové přístupy, které se mohou i dost lišit. Celé je to prostě fascinující téma po lidské i akademické stránce
3. Brzy po dokončení studií sis otevřel psychologickou praxi, jak se Ti to povedlo? Většinou absolventi mají problém najít brzy po škole práci…
No já měl taky problém práci najít! Zároveň jsem se ale už v průběhu posledních dvou let studií snažil připravovat na to, že jednou budu psychoterapeut. Chodil jsem na různé workshopy a semináře, snažil se číst a začal chodit do psychoterapeutického výcviku. No a ve výcviku po nás chtěli práci s klienty a prezentovat ji. Takže jsme se s kamarády a kolegy z výcviku dali dohromady, domluvili si supervize a založili Terapii Spolu. Pořád máme ale každý i jiné aktivity.  
4. Říkáš, že občas pracuješ s lidmi, kteří mají diagnostikované duševní onemocnění. S jakými všemi duševními nemocemi pracuješ?
Setkávám se převážně s lidmi, kterým byla diagnostikována nějaká forma schizofrenie. I když se to obvykle dozvídám tak nějak mimochodem. Obvykle se neptám, jaká jim byla dána diagnóza, není to pro mě zase tak důležité. Samozřejmé pokud je důležité pro lidi, se kterými spolupracuji, tak se o tom pochopitelně bavíme.
Spolupracujeme s kolegy se sdružením Práh, které se zabývá psychosociální prací s lidmi, kterým byla diagnostikována nějaká forma duševní nemoci. Naše spolupráce je nastavena tak, že klienti ke mně mohou přijít takřka s čímkoliv – nepřicházejí tak nutně s tím, že mají diagnostikovanou duševní nemoc a chtějí to nějak řešit, ale klidně s podobnými problémy jako kdokoliv jiný. 
5. Co jsou nejčastější problémy duševně nemocných lidí, s čím se nejčastěji setkáváš?
To si asi netroufnu takhle říct. Má zkušenost mi rozhodně nedává možnost takhle rozsáhle generalizace (a myslím si, že taková generalizace by ani nebyla užitečná). Lidé, kterým byla diagnostikována nějaké forma duševní nemoci, se podle mě trápí kvůli dost podobným věcem jako kdokoliv jiný, jen se to někdy projevuje trochu neobvyklým způsobem. Jsou to pořád lidé a myslím si, že není příliš užitečné nad jejich problémy uvažovat jako nad „problémy duševně nemocných lidí“. Jsou to prostě lidé a jejich problémy, které jim ztrpčují život. Tím to nechci bagatelizovat, ale jen říct, že bychom pro samotný a symbolicky dost nabitý fakt, že má někdo diagnózu, neměli zapomínat na to, že to je člověk se svými potřebami, fantaziemi, sny a problémy. 6. A všiml sis třeba nějaké vlastnosti, kterou lidé s duševními onemocněním disponují, nebo se nedá o něčem takovém mluvit? Zase, ta má zkušenost není rak rozsáhlá, abych mohl alespoň teoreticky něco takového tvrdit. Ale myslím si, že se o něčem takovém nedá mluvit. Lidé s diagnostikovanou duševní nemocí jsou stejně rozmanití jako kdokoliv jiný. Ale jiní kolegové by snad měli i jiný názor. Přece jen poměrně běžnou složkou psychosociální rehabilitace je i edukace o duševní nemoci. Při ní se lidé dozví něco o tom co to ta schizofrenie má být jak jim může zasahovat do života. Takže třeba by šlo něco takového definovat, pro mou práci to ale moc důležité není.
7. Říká se, že každá schizofrenie je jiná. Ze Tvé zkušenosti – platí to?
No já bych řekl, že ano. Ale nečerpám ani tak ze své zkušenosti, jako spíš ze zkušenosti jiných a literatury. Symptomy mohou být klidně podobné, ale jejich význam a místo v životě člověka může být velmi různorodý.
8. Jakým způsobem s takovými lidmi pracuješ. Je na to nějaká speciální metoda?
Já žádnou speciální metodu nemám. Pracuji stejně jako s kýmkoliv jiným. Což vlastně znamená, že s každým trochu jinak. Nevím jestli to tu mám nějak rozepisovat, něco málo o tom jak pracujeme si lze přečíst na našich stránkách. Z posledních inspirací bych zmínil například práci psychoterapeuta a psychologa Jaakka Seiukkuly a jeho přístup otevřený dialog. Ve Finsku s tím mají opravdu výborné výsledky při práci s lidmi, které postihla jejich první ataka. Byl o tom natočen například tento dokument.
Nedávno nás také s kolegyní Hankou Tomicovou zaujala práce Petera Bullimorea, kterému byla také diagnostikována duševní nemoc a dnes pomáhá jiným se s podobnými situacemi vypořádat.  
9. Zajímal by mne Tvůj názor, myslíš, že se dá schizofrenie nějak vyléčit?
Nemám rád to slovo vyléčit. Implikuje to, že to co nazýváme „duševní nemocí“ je něco jako zlomená noha, kde můžeš používat nějaké standardizované postupy, které platí na každého. Tak to ale v oblasti duševního zdraví zřejmě není. Ale ano, bylo vědecky dokázáno, že lidé, které bychom označili za duševně nemocné, mohou dosáhnout takového pokroku, že nepotřebují brát léky, být pravidelně hospitalizování nebo chodit neustále za terapeutem. A někdy třeba i nějaké ty lék berou, ale vedou plnohodnotný život. A nemusí to vždycky znamenat, že zmizí všechny symptomy. Po světě chodí i psychiatři, kteří slyší hlasy :).

úterý 3. února 2015

Můj komentář z Deníku Referendum: Jak se má proměnit péče o schizofreniky?

Systémová řešení v péči o schizofreniky jsou možná, chybí ale odvaha vydat se novou cestou. Různé návrhy, co dělat, přitom existují, zatím však k jejich aplikaci nebyla dostatečná vůle.

S lítostí nad zmařeným životem vnímám aktuální zprávu o oběti agresivní schizofreničky. Zároveň mne ale znepokojují nenávistné komentáře na adresu duševně nemocných. Duševní nemoc si člověk nevybírá a velká část schizofreniků žije běžným životem a mnozí i normálně pracují, a do svého šíleného stavu se propadnou jen občas na pár týdnů.

Téma nebezpečných schizofreniků je mediálně lákavé, proto například některé bulvární noviny používají dnes již neexistující medicínský termín psychopati, ale zdravotní stav jiných zločinců je jim lhostejný. Také je vhodné zmínit, že mnohem častěji se stává to, že duševně nemocný obrátí agresi proti sobě.

Na rozdíl od střízlivého a rozumného postoje prezidenta Miloše Zemana se v tomto případě ČSSD svezla na poněkud populistické vlně. Požaduje systémová řešení. Ta jsou sice možná, ale volání některých po větším dohledu nad schizofreniky se dá přirovnat k tomu, jako kdybychom chtěli zjišťovat genetické předpoklady všech lidí ke spáchání zločinu, a potom je podle toho preventivně zavírali. 


Ve skutečnosti je nebezpečných jen okolo pěti procent schizofreniků. Navíc stav, do kterého se nemocní propadají, se v průběhu času příliš nemění – zkušený psychiatr proto podle celkového klinického obrazu dobře pozná, který pacient obecně nebezpečný je, a který nebezpečný není.

Podle toho by potom mělo být s nemocným nakládáno. Těm, kteří mohou být nebezpeční sobě nebo okolí, by měla být věnována zvláštní péče. Podstatně tady chybí systém návazné péče o pacienty, kteří jsou propuštěni z psychiatrické léčebny. Slibovaná reforma psychiatrické péče by měla být po řadě let konečně provedena, její součástí by měli být zdravotní sestry a sociální pracovníci, kteří budou v pravidelném kontaktu s nemocnými v ambulantní péči.

U potenciálně nebezpečných schizofreniků je velkým rizikem alkohol a jiné drogy, i s tímto problémem by mohli sociální pracovníci pomoci. Transformace péče zároveň zlepší kvalitu života těm duševně nemocným pacientům, jejichž onemocnění je pouze mírné povahy a mohou tak být vyléčeni doma bez nutnosti pobytu na uzavřeném oddělení. Zároveň je třeba se vyhnout chybě západních zemí, které úplně uzavřely všechny léčebny. Někteří nemocní tato zařízení skutečně potřebují a bez jejich existence se mohou ocitnout na ulici.

Zároveň čeští psychiatři vyvinuli metodu, která okouzlila západní svět i Japonsko, ale která se kvůli nedůvěře zdravotních institucí (zejména pojišťoven) nemohla u nás plně rozvinout. Jedná se o systém ITAREPS, který pomocí elektronického systému s využitím mobilního telefonu dokáže odhadovat riziko blížícího se návratu onemocnění a adekvátně včas zareagovat, aniž by se pacient propadnul úplně do své nemoci.

Díky tomuto systému se ušetří, neboť nebudou potřebné některé hospitalizace (podle japonského výzkumu má tento systém účinnost až devadesát procent), a provozovatelé systému budou mít přehled o aktuálním stavu rizikových pacientů. Bude tak možné dohlédnout nad těmi, kteří by mohli být nebezpeční. Součástí propuštění ze soudem nařízené ochranné léčby bude nutnost pravidelně spolupracovat s tímto systémem.

Také se trochu odkláním od názoru některých organizací spolupracujících s nemocnými. Odpovědnost není možné z nemocných odebrat. Lze připustit nepříčetnost, není možné omluvit nespolupráci s lékařem. Zákony by se měly upravit tak, aby lidé, kteří nespolupracují se svým lékařem, nebyli úplně zbaveni trestné odpovědnosti jen na základě nepříčetnosti.

Lidé si stěžují, že psychiatři věnují svým pacientům jen deset minut. Je třeba říci, že mezi psychiatry existují velké rozdíly. Některým stačí pět minut, jiní se věnují pacientům půl hodiny, a sami pacienti by si měli proto vybírat, jakým doktorům se svěří do péče. Doktory nikdo centrálně nepřiděluje, a v této oblasti proto můžeme uplatnit tržní princip.


Článek původně vyšel na Deníku Referendum. 

pátek 17. října 2014

Tragická smrt šestnáctiletého chlapce má kořeny v zanedbávání péče o duševně nemocné

Praha, 17. října 2014: Zpráva o smrti šestnáctiletého chlapce, který bránil napadenou spolužačku a sám se stal obětí útoku duševně nemocné ženy, nás hluboce zasáhla. S velkou lítostí nad zmařením života mladého člověka a nad bolestí pozůstalých, musíme upozornit na hlubší příčiny toho, co se stalo. Do naší skupiny, která se dlouhodobě zasazuje o transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním v České republice, patří zástupci lékařů, pacientů, jejich rodinných příslušníků a také poskytovatelů zdravotně-sociálních služeb pro lidi s duševním onemocněním. Sdílíme pobouření veřejnosti i přesvědčení většiny lidí, že je nutné něco udělat, aby se podobným tragédiím zabránilo. 

V současné situaci jsou ohroženy i životy lidí s vážným duševním onemocněním. Jedno procento výskytu schizofrenie odpovídá zhruba stu tisícům nemocných lidí, kteří v České republice žijí. Každý desátý schizofrenik končí svůj život sebevraždou, většinou v depresi ze zhroucení životních perspektiv, pod tíhou obrovské zátěže onemocnění, někdy pod vlivem akutních psychotických prožitků. Ohrožení jiného člověka, naštěstí daleko méně časté, je výsledkem dekompenzace zdravotního stavu a jednání pod vlivem narůstající úzkosti, bludného systému myšlení a halucinací. Ochrana životů lidí ohrožených psychózou nemůže spočívat v represi. Jediným účinným způsobem je prevence a lepší systém péče. 

Víme, že není v lidských silách tragickým případům zcela zabránit, je však možné udělat daleko víc pro to, aby k nečekaným útokům na nic netušící občany za normálních okolností nedocházelo. K „normálním okolnostem“ života v civilizované zemi patří funkční systém péče o lidi s duševním onemocněním. Ten v České republice chybí. Respektive existující systém je zanedbaný, zastaralý a z hlediska zajištění bezpečnosti lidí zcela nevyhovující. Je však mimořádně levný. Za finanční úsporu platíme cenu v lidských životech. 

Česká republika využívá síť dvacítky velkých psychiatrických léčeben (dnes přejmenovaných na psychiatrické nemocnice), které byly postaveny ještě v dobách Rakouska-Uherska. Bez dalších investic a za minimální náklady (platby od zdravotních pojišťoven) se v každé z nich léčí tisíce lidí. Kvalita péče není dostatečně zajištěna. Vážně duševně nemocní bývají hospitalizováni opakovaně. K nedobrovolné hospitalizaci je přivážejí záchranáři až když „bezprostředně ohrožují sebe nebo své okolí.“ Nikdo nemá povinnost, aby o pacienty propuštěná z psychiatrické nemocnice pečoval. Měli by brát léky, měli by docházet k ambulantnímu psychiatrovi, ale nikdo to nekontroluje. O to, jak žijí, se nikdo nestará. Jestliže pacient trpící schizofrenií přestane do ordinace docházet, neděje se dál nic. 

Oprávněné pobouření veřejnosti je bohužel mechanismy bulvárního zpravodajství manipulováno do slepé uličky odporu proti duševně nemocným. Viníky nejsou útočící schizofrenici, ale lidé, kteří jsou zodpovědní za „nastavení systému.“ Systém psychiatrické péče v České republice se omezuje na hospitalizace převážně v psychiatrických nemocnicích a na možnost využívání ambulantní péče (v průměru dvanáct minut jednou za měsíc). Chybí legislativa, která by stanovila povinnost zajištění péče o vážně duševně nemocné, chybí odborníci v terénu, kteří by se věnovali těm nejtěžším nespolupracujícím pacientům i po propuštění ze zdravotnického zařízení. Chybí odpovídající zařízení (krizová centra, denní sanatoria), vyškolený personál, finanční zajištění. Pokud nedojde ke skutečné transformaci systému psychiatrické péče, podobné tragédie jako ve Žďáru nad Sázavou se mohou opakovat.

Mluvčí Platformy pro transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním v ČR:
Pavel Novák – ředitel Fokusu Praha
MUDr. Ondřej Pěč
Jan Jaroš – ředitel občanského sdružení KOLUMBUS -
Mgr. Jana Poljaková – za organizace rodinných příslušníků pacientů

pondělí 22. září 2014

Čeští vědci objevili nový způsob testování schizofrenie



Dosud neexistoval způsob, jak přesně určit přítomnost schizofrenie u pacientů. Psychiatři se většinou spoléhali pouze na informace, které o sobě sami pacienti uváděli (informace o svých bludech, problémech a podobně). Dále už existovala jen velmi náročná technologie na měření dopaminu v mozku. S novinkou ale nyní přišli výzkumníci z českého Národního ústavu pro duševní zdraví. K měření využívají počítačové hry Unreal Tournament. 

Vědci zjistili, že myši s uměle navozenou schizofrenií hůře nacházely cestu ven z bludiště a hůře se vyhýbaly nebezpečné zóně. Posléze vědci zjistili, že tyto problémy se dají nalézt i u schizofreniků. A upravili počítačovou hru tak, aby se v ní mohly projevit nedostatky práce mozku pacientů.

V prvním testu měli schizofrenici podle dosavadních testů zhruba o 20 procent horší výsledky a ve druhém kole byli dokonce dvakrát až třikrát horší. Podle vědců je to dáno tím, že lidé se schizofrenií mají mimo jiných symptomů také deficit v prostorovém učení a v paměti. Podle výsledků testu dokáží vědci posoudit budoucí prognózu onemocnění. Technika umožní diagnostiku schizofrenie a také půjde použít na testování účinnosti psychiatrických léků.

středa 17. září 2014

Reforma zamrzla!

Otevřený dopis předsedovi vlády Bohuslavu Sobotkovi a ministrům


Přípravy slibované reformy psychiatrické péče v letošním roce stagnují. Představitelé organizací i jednotlivci sdružení v Platformě pro transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním v ČR proto odeslali 15. září předsedovi vlády Bohuslavu Sobotkovi otevřený dopis, ve kterém vyjadřují nesouhlas se současným vývojem reformy psychiatrické péče a požadují vypracování Národního plánu péče o osoby s duševním onemocněním.

„Reforma zamrzla. Shodují se na tom jak členové pacientských a rodičovských organizací, tak poskytovatelé terénních služeb pro duševně nemocné. Zástupci pacientů i rodinných příslušníků měli být už na konci loňského roku jmenováni do pracovních skupin pro tvorbu strategie reformy na ministerstvu zdravotnictví. Do dnešního dne se to nestalo," říká ředitel Fokusu Praha Pavel Novák.

„Systematickou transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním nelze realizovat v rámci jednoho ministerstva. Pro dosažení tohoto cíle je nutná koordinovaná spolupráce na úrovni vlády. Pokládáme za nezbytné, aby skutečně vznikla Národní skupina pro transformaci sytému péče o lidi s duševním onemocněním, která zpracuje Národní plán péče o osoby s duševním onemocněním," píší mluvčí platformy v otevřeném dopise adresovaném také ministrovi zdravotnictví MUDr. Svatopluku Němečkovi, ministryni práce a sociálních věcí Michaele Marksové a ministrovi pro lidská práva a rovné příležitosti Mgr. Jiřímu Dienstbierovi.

Dopis apeluje na vládu, aby nepromarnila příležitost reformovat systém péče o duševně nemocné. „O reformě se sice mluví, Evropská komise souhlasí s dotacemi, ale přípravy realizace se neustále zpomalují", konstatuje psychiatr Ondřej Pěč, jeden z mluvčích platformy. Příklad využití tzv. Norských fondů podle něj ukazuje na reálné riziko, že se dotační prostředky rozplynou v nesystémových investicích do vylepšování stávajících léčeben. „To je, jako bychom před koupí nového vozu zaplatili generálku autu, které je již dvacet let staré a stejně nesplňuje ani technické normy ani současné požadavky na komfort i způsob řízení," zdůrazňuje Jan Jaroš, výkonný ředitel občanského sdružení KOLUMBUS, které sdružuje uživatele psychiatrické péče. „Rodiče duševně nemocných požadují zákon na ochranu duševně nemocných, který se ve vyspělých státech velmi osvědčil," říká Jana Poljaková.

Platforma pro letošek také zrušila plánovaný každoroční happening ke světovému dni duševního zdraví. „Už nechceme postávat před ministerstvy a tvářit se, že vedeme dialog. Reforma je na bodu mrazu. Požadujeme, aby vláda konečně aktivně zahájila reformu psychiatrické péče!", říká Pavel Novák, ředitel největší organizace poskytující komunitní služby pro lidi s duševním onemocněním.

Platforma pro transformaci péče o lidi s duševním onemocněním je seskupením zástupců odborných společností, poskytovatelů služeb, pacientských a rodičovských organizací i jednotlivců. Cílem platformy je řešení neutěšené situace v oblasti péče o lidi s duševním onemocněním v České republice.


Kontakty:
Mluvčí platformy a signatáři otevřeného dopisu
Pavel Novák – ředitel Fokusu Praha - 777 800 381
MUDr. Ondřej Pěč - 603 429 321
Jan Jaroš – ředitel občanského sdružení KOLUMBUS - 774 279 350
Mgr. Jana Poljaková – za organizace rodinných příslušníků pacientů - 777 240 504