Napsal pp (guest blogging).
Nemám rád pojem fungování v souvislosti s jednáním lidského jedince. Přesto
ho tentokrát použiji, protože je běžný a často se vyskytuje.
V souvislosti s fungováním je důležité, zda mohu a zda chci fungovat.
V případě, že i přes léčbu to nejde, nemohu fungovat, měl bych si najít někoho,
kdo mi základní fungování umožní. Prvotním mým zájmem budiž finanční
zajištění. Bez peněz na mou vlastní existenci to nejde, to by měla být prvotní
starost toho, kdo se dostane do psychických potíží. Nemocný ovšem bývá
v takovém stavu, že mu často jeho finanční situace jako prvotní nepřipadá.
Za další by se psychicky postižený měl starat o výběr partnera, což bývá
vzhledem k závažnosti a osudovosti postižení i k situaci, ve které se nemocný
ocitne či postupně ocitá úkol velmi těžký a velkou roli tu hraje štěstí. Není to
jen o tom mít příjem a partnera, ale bez těchto dvou věcí je situace nemocného
často neřešitelná ono „ navíc nad toto“ je mnohdy naprosto nedosažitelné.
Nemohu-li fungovat potřebuji pomoc okolí a to znamená, snažit se, pokud
to jde, se neizolovat, nezavírat se před vnějším světem jen do světa svého a
zvyšovat svoji odolnost vzhledem k nárazům z vnějšku. Bez rodiny, bez přátel a
známých, v závislosti jen na sousedech a lékařích je situace těžká. Víme dobře,
že lékař v naprosté většině není schopen odhadnout stav pacienta v ordinaci a
ani to po něm vzhledem k tomu, jak funguje naše zdravotnictví nemůžeme chtít.
Tam, kde je více medicína opřena o objektivní metody je situace s léčbou snad
jednodušší.
Jsou i lidé, kteří nechtějí fungovat, nechtějí být zdraví, je jim v jejich vlastním
světě dobře, jsou tak postiženi, že jim to vzhledem k fatálnosti celoživotního
postižení ani nelze brát, rezignovali na boj s nemocí a je to také životní postoj,
který by měl být plně respektován, protože i tito lidé mohou mít pravdu.
Nejdříve bych měl sám sebe otestovat jak funguji v rodině. Pokud rodina
usoudí, že funguji jakž takž v normě, mám šanci se odrážet dál. Ať jsou rádi ti,
kteří své nejbližší mají a při aspoň nepatrném zlomku sebereflexe by se měli
nad svým vztahem k nejbližší rodině zamyslet především na tomto poli činit.
Manžel, manželka, partner, nejbližší rodina jsou pro nemocného důležitější
než kdokoli jiný. Budování dobrých vztahů zde je pro nemocného mnohdy
těžké, mnohdy se pokazí, ovšem domnívám se, že právě ti nejbližší, kteří nás
znají nejlépe každou snahu ocení a navíc nám mohou dát, to co jinde zpravidla
nedostaneme – city, radost a lásku. I širší rodina nás zná mnohdy od dítěte a náš
osud ji nebývá lhostejný.
Budování přátelských vztahů často následuje po životním krachu, velkých
životních problémech a záleží na tom, jak jsme schopni se zvednout a jít dál.
Jsme citlivější než jiní, velice nás bolí mnohdy sebemenší zraňování citové.
Vyrovnat se se světem jak ho většinová „normální“ populace vnímá, to je
problém, který by měl být úkolem jedním z nejdůležitějších. Když se nám
nepodaří se s tímto vyrovnat, měli bychom ho jako menšina s pochopením
nahlížet.
Přátelské vztahy jsou velkou vzpruhou a je jedno , zda jsou se stejně
postiženými či „zdravými“ Po celoživotních zkušenostech bych se ovšem
se svěřováním a vůbec oznamováním našeho postižení vzhledem ke zdravé
populaci vyhýbal, naše problematika je natolik specifická a pro velkou většinu
lidí nepochopitelná, že „toto naše tajemství, které si neseme“ říct jen lidem
některým, velice individuálně.
Neznamená začátek nemoci nutně konec našeho studia. Pamatuji, jak sestřičky
ze 17c na mě čekávaly v noci, když jsem se vracel ze zkoušek na VŠ, kde jsem
ranním vlakem z PL v Opavě odjížděl. Studium jsem s úspěchem absolvoval i
při paranoidní schizofrenii.
Rovněž to není konec práce. Jen člověk musí přehodnotit často svou životní
cestu a dát se třeba jinudy. Pokud to jde, pracovat by se měl snažit a pokud to
nejde, hledat svou životní cestu v aktivitě i na důchodě.
Pokud už dojde k tomu, že práce není možná, je tu činnost, třeba hobby, které
může přinášet i větší osobní naplnění než práce.
napsal pp.
Žádné komentáře:
Okomentovat