Napsal pp (guest blogging).
Bývá zdůrazňováno, že není dobré prodlévat v myšlenkách v minulosti. Souhlasím. Přesto si myslím, že revize dřívějšího života je občas dobrá. Vzpomínky se musí brát i s rizikem fabulace a jejich nepřesnosti. Promítnout si vlastní život a zejména svou nemoc, až kam má vlastní paměť sahá. Vytýčit si rozhodující body a chvíle v životě, kdy se nemoc projevovala. Je dokázáno a domnívám se, že tomu můžeme věřit, že naše nemoci jsou zděděné. Můžeme si pro zajímavost nalézt mezi svými předky toho či ty, kteří jsou v nemoci našimi předchůdci. Samozřejmě mnohdy se nám to nepodaří. Vrozená nemoc se jistě projevovala odlišnostmi již v raném a pozdějším dětství. Ať se nám to může zdát jakkoli nepravděpodobné.
Obvykle v období puberty a mládí se kryptogenní stav projeví, nemusí jít o stav, kterého si okolí všimne. Stav může zůstat po různě dlouhou dobu kryptogenní až nějakým způsobem manifestovaný. Až se nemoc nějakým způsobem plně manifestuje, je dobré se ihned začít léčit, ale obvykle již i tak bývá pozdě. Manifestovaná a diagnostikovaná nemoc je nejmodernějšími léky a psychoterapií jistě léčitelná, ale jistě i nevyléčitelná. Ale zázraky se dějí. Čím dříve získáme na svou nemoc sebenáhled, tím lépe. Pak už je jen krůček k správnému sebehodnocení a možné sebekritice. Ono se to mnohdy lehce píše, ale vše toto může trvat velmi dlouhou dobu. K otázce stressorů – je zde názor, že kdyby se nevyskytly, nemoc by se nemusela projevit či názor druhý, že by se vyskytly jiné a nemoc by se stejně projevila. Jsem zastáncem druhého pohledu.
Nemoc může přinést i pozitiva – např. dříve neprojevené umělecké nadání, dostatek volného času na invalidním důchodě i jiné a při získání potřebného odstupu a zralosti pocit třeba i trvalé spokojenosti a štěstí. Jsou i věci, které nemoc neomezuje – osobní charakter, identitu, možnost volby cesty a přístupu k životu.
Hovoří se někdy zcela chybně o schizofrenii jako o rozpadu osobnosti. Nemoc a naše vlastní osobnost jsou zcela rozdílné věci. Za ideál bych považoval ani ne tak nemoc zcela vyléčit, což zřejmě není dost dobře možné, ale integrovat nemocného tak, aby byl schopen relativně plnohodnotného života.
Velmi obtížnou se jeví i sociální problematika postižených a tlak na výkon zaměřené společnosti. Obrana postižených, kteří mají obvykle dost starostí sami se sebou - tím se téměř úplně nuluje možnost společného prosazování zájmů. Jsme jen malou menšinou a navíc většinou obtížně pochopitelnou, když mnohdy jsme i obtížně to své vůbec schopni artikulovat.
Pochopení, chápaní našich problémů ze strany většinové společnosti je zřejmě běh na dlouhou trať. Ovšem dívejme se především sami na sebe, na to jak dokážeme rozdílnost mezi postiženými a normálními jedinci chápat a vyjadřovat z naší strany.
Jde o schopnost sebevyjádření a sebereflexe a z toho vyplývající pohled na další věci.
napsal pp.
Žádné komentáře:
Okomentovat