Zpráva z konce světa

Napsal pp (guest blogging).

Český filosof se při své přednášce v Ostravě zeptal, co je pro nás konec světa.
A dodal - snad Opava – samozřejmě nevědom si toho, že v Opavě se nachází
blázinec, psychiatrická léčebna. Z publika se ozval místních poměrů znalých
chichtot jedné paní. Říká se tady – dostat se až do Opavy. A myslí se tím
blázinec. A dostat se v tato místa, ať si zúčastnění pacienti, psychiatři či rodinní
příslušníci myslí cokoli o svém subjektivním postavení zde, je objektivně dostat
se na konec světa. Řekl bych dokonce až za kriminál, protože čin kriminálníka
je běžnému člověku pochopitelnější a srozumitelnější než duševní bolesti,
prožívání, činy, myšlení a city duševně postiženého člověka. A o tom opravdu
neví mnoho ani filosof Michel Foucault, ani erudovaní psychiatři na jakékoli
úrovni, ani nezainteresovaní příbuzní pacientů, ale jen osobní zkušeností
poučení pacienti sami. Jen ti svůj vnitřní svět znají a obvykle nejsou schopni
vyjádřit adekvátně tomu, co vše tento obsahuje. Myslím si, že právě v jejich
problémech, životě je skryto mnoho odpovědí na otázky, které si kladou i
duševně zdraví lidé.

Připadá mi to v mnohém jako vyprávění o paní toaletářce z veřejných
záchodků v Praze, která měla mentálně postiženého syna. Byla velmi hrdá,
urozených mravů, chovala se jako dáma. Ale pro svět, okolí, ve světle lidských
zraků zůstala – musím to tak říci – hajzlbábou s debilem.

A kdo je ve světle této příhody vlastně normální, kde jsou křehké hranice
mezi normalitou a abnormalitou?

Mnohé vtipy o bláznech, kterým se smějí i sami postižení, jsou z hlediska
selského zdravého rozumu pochopitelné. Ale většinou jejich autoři a interpreti
vycházejí z karikujícího poznání, z nepochopení, odmítání jiného než obvyklého
chování. Jinakost, kterou jsou duševně postižení zvláštní většinové společnosti,
z nich činí v plném slova smyslu diskriminovanou menšinu. Ovšem na rozdíl
od Romů, gayů a lesbiček i tělesně postižených nemají své zájmy bránicí
fungující sofistikovanou strukturou, která by byla rovna, zejména v povědomí
veřejnosti, ostatním menšinám. Na nedávném medializovaném vystoupení
diskriminovaných menšin v Událostech, komentářích na ČT2 neměli žádné
zastoupení. Diskriminace menšiny duševně postižených spočívá ve stále
pokračující stigmatizaci duševních nemocí v naší společnosti, v mnohých
případech nezaměstnatelnosti takto postižených, v jejich uvržení do materiální
bídy – naše republika ve výdajích na psychiatrii je na předposledním místě
v celé Evropě, s tím pak souvisí i duševní a duchovní neustálá permanentní
krize těchto lidí, samozřejmě nevyčíslitelným způsobem kombinovaná s jejich
těžkými nemocemi. Je zde na místě zmínit i nedostatečnou osvětu, která vede
ke zkreslenému obrazu o těchto nemocech. Rovněž tak odnímání již přiznaných
invalidních důchodů, podle toho zda je nemocnému tento týden lépe či hůře,
vede k duševnímu týrání těchto lidí, k růstu sociálního napětí uvnitř komunity i
šířeji uvnitř společnosti celé, ke konfliktům v nejširším slova smyslu.

Celoživotní stigma nemoci, které nesou mnozí postižení, je tak omezujícím
faktorem, že toto činí ze sebekvalitnějších, sebenadanějších lidí, lidi uvržené
objektivně na okraj společnosti, mnohdy bez možnosti prožít kvalitní život.

pp