Na Facebooku jsem narazil na dalšího zajímavého autora s psychickou poruchou, Jana Bartka. Přináším proto některé jeho básně.
Táto jak úzkost bolí
Má úzkost víš
Pojď přisedni blíž
Já říkám že s ní
Nikdy se nedomluvíš
O dnech bez ní sníš
O ní bez ní sníš
Přes den ty
Večer ona
Zabydluje se ráda
Ve vnitřnostech těla
Ale duše má je jen tvá
Důvěřuj jenom tvá
Děti mé
Děti tvé
Má Marie
Si hrají
Viď krásně se smějí
A jak krásně se smějí
Dokud žiji
Jí nedaruji
Jejich dětské hrudi
Však už se na ní ptají
Táto jak úzkost bolí
Táto jak bolí
Cítím se sám
Úzkost hruď svíjí
Jako klubko zmyjí
Hruď náručí obejme
Až slza vytryskne
Tu bolest znám
Ústa dokořán
Tu bolest znám
Cítím se sám
Mé děti si hrají
Snad bolest mou
Oči nevnímají
Dech se tají
Má tvář
Mé ústa
Smutek kryjí
Póza předstírání
Je v mém těle jed
Ona pije mi krev
Je v mém těle jed
Mám jí plný zuby
Ona že musí
Že zas trpí hlady
Já už nevím kudy
V mém těle chodí
Podpatky do masa boří
Co postavím mi zboří
Blízcí slzy roní
Dělá prý co umí
Vždy do kolen tě srazí
Ty lížeš si rány
V dlani je kryji
Polykám aby ochably její síly
Zde je i jedna jeho písnička.
¨
Zde je jeho profil:
Dobrý den,
nemyslím si,že mám nějak slibný hlas ke zpěvu, a už vůbec né k poslechu.
Nikdy jsem se neučil hrát na kytaru a neznám ani jeden akord.
Jsem neschopný podle sluchu naladit kytaru a struny neměním dokud neprasknou.
Má gramatika je ostudná a mé rýmy jsou spíše nerýmy.
Poezie bez pravidel, slovní zásoby. Písně nebo raději recitace za doprovodu úderů do kytary.
A přesto existuje jakási tvorba čehosi, kde hraji a zpívám své básně.
Jmenuji se Jan Bartek(24.9.1981) a toto je má tvorba, způsob, jakým já se vyrovnávám se svou nemocí.
Žádné komentáře:
Okomentovat