pondělí 31. prosince 2012

Zpráva z konce světa

Napsal pp (guest blogging).

Český filosof se při své přednášce v Ostravě zeptal, co je pro nás konec světa.
A dodal - snad Opava – samozřejmě nevědom si toho, že v Opavě se nachází
blázinec, psychiatrická léčebna. Z publika se ozval místních poměrů znalých
chichtot jedné paní. Říká se tady – dostat se až do Opavy. A myslí se tím
blázinec. A dostat se v tato místa, ať si zúčastnění pacienti, psychiatři či rodinní
příslušníci myslí cokoli o svém subjektivním postavení zde, je objektivně dostat
se na konec světa. Řekl bych dokonce až za kriminál, protože čin kriminálníka
je běžnému člověku pochopitelnější a srozumitelnější než duševní bolesti,
prožívání, činy, myšlení a city duševně postiženého člověka. A o tom opravdu
neví mnoho ani filosof Michel Foucault, ani erudovaní psychiatři na jakékoli
úrovni, ani nezainteresovaní příbuzní pacientů, ale jen osobní zkušeností
poučení pacienti sami. Jen ti svůj vnitřní svět znají a obvykle nejsou schopni
vyjádřit adekvátně tomu, co vše tento obsahuje. Myslím si, že právě v jejich
problémech, životě je skryto mnoho odpovědí na otázky, které si kladou i
duševně zdraví lidé.

Připadá mi to v mnohém jako vyprávění o paní toaletářce z veřejných
záchodků v Praze, která měla mentálně postiženého syna. Byla velmi hrdá,
urozených mravů, chovala se jako dáma. Ale pro svět, okolí, ve světle lidských
zraků zůstala – musím to tak říci – hajzlbábou s debilem.

A kdo je ve světle této příhody vlastně normální, kde jsou křehké hranice
mezi normalitou a abnormalitou?

Mnohé vtipy o bláznech, kterým se smějí i sami postižení, jsou z hlediska
selského zdravého rozumu pochopitelné. Ale většinou jejich autoři a interpreti
vycházejí z karikujícího poznání, z nepochopení, odmítání jiného než obvyklého
chování. Jinakost, kterou jsou duševně postižení zvláštní většinové společnosti,
z nich činí v plném slova smyslu diskriminovanou menšinu. Ovšem na rozdíl
od Romů, gayů a lesbiček i tělesně postižených nemají své zájmy bránicí
fungující sofistikovanou strukturou, která by byla rovna, zejména v povědomí
veřejnosti, ostatním menšinám. Na nedávném medializovaném vystoupení
diskriminovaných menšin v Událostech, komentářích na ČT2 neměli žádné
zastoupení. Diskriminace menšiny duševně postižených spočívá ve stále
pokračující stigmatizaci duševních nemocí v naší společnosti, v mnohých
případech nezaměstnatelnosti takto postižených, v jejich uvržení do materiální
bídy – naše republika ve výdajích na psychiatrii je na předposledním místě
v celé Evropě, s tím pak souvisí i duševní a duchovní neustálá permanentní
krize těchto lidí, samozřejmě nevyčíslitelným způsobem kombinovaná s jejich
těžkými nemocemi. Je zde na místě zmínit i nedostatečnou osvětu, která vede
ke zkreslenému obrazu o těchto nemocech. Rovněž tak odnímání již přiznaných
invalidních důchodů, podle toho zda je nemocnému tento týden lépe či hůře,
vede k duševnímu týrání těchto lidí, k růstu sociálního napětí uvnitř komunity i
šířeji uvnitř společnosti celé, ke konfliktům v nejširším slova smyslu.

Celoživotní stigma nemoci, které nesou mnozí postižení, je tak omezujícím
faktorem, že toto činí ze sebekvalitnějších, sebenadanějších lidí, lidi uvržené
objektivně na okraj společnosti, mnohdy bez možnosti prožít kvalitní život.

pp

pondělí 24. prosince 2012

Diagnóza F

Ve středu jsem na Rádiu Wave (stanice Českého rozhlasu pro mladé) objevil zajímavý pořad. Jmenuje se Diagnóza F a věnuje se celému spektru duševních nemocí (psychózy, závislosti, …). Název plyne z medicínského označení této skupiny chorob - označují se písmenem F (například schizofrenie je F200). Na webu ČRo naleznete archív tohoto pořadu, kde si můžete poslechnout rozhovory o mnoha různých tématech.

Našel jsem si pořad věnovaný schizofrenii. 15. dubna 2011 v pořadu Diagnóza F vystoupil Martin Jarolímek, který se v Sanatoriu Ondřejov věnuje péči o duševně nemocné. Zaujal mne jeho postoj k lékům, které sice považuje pro léčbu nemoci za zásadní, ale trvale se snaží snižovat jejich množství. Oproti obvyklé době užívání léků po první atace, která u většiny psychiatrů trvá dva roky (má to své opodstatnění, protože druhá ataka v době prvních dvou let zhoršuje celoživotní prognózu), uvádí jen půl roku. Navíc se snaží psychologicky (či psychosociálně) působit na pacienta tak, aby mohl trvale snižovat množství svých léků. Dokonce si oproti většině ostatních psychiatrů myslí, že schizofrenii lze skutečně úplně vyléčit a že se s takovými případy opravdu setkal.


Dále Jarolímek uvádí, že pravidlo tří třetin (první třetina má jednu ojedinělou ataku, druhé se to po nějaké čase vrací a jinak je v pořádku a třetí třetina má celoživotní problémy) platilo už na konci 19. století, kdy byly metody léčby na počátku. Níže přináším pár poznámek z tohoto dílu pořadu, které mi přišly velmi podnětné a pro mne nové:

  • halucinaci dokáže vytvořit každý smysl člověka, nejčastější jsou hlasové, dále zrakové, ale mohou být i čichové (podivné zápachy) či tělesné
  • zájem některých lidí o schizofrenii může pramenit i z toho, že je tato nemoc tak záhadná – nikdo přesně neví, v čem tkví její prvotní příčina
  • marihuana je v poslední době velmi častým spouštěčem schizofrenie (pokud má člověk silné predispozice k nemoci, tak stačí nějaká výrazná událost – kromě nešťastné události právě i užití marihuany -, aby nemoc propukla)
  • marihuana je velmi zrádná – mladí nervózní lidé ji mohou kouřit, protože krátkodobě způsobuje uklidnění, nicméně dlouhodobě se může obrátit proti nim
  • bludy se s vývojem kultury proměňují, například dříve měli lidé často bludy či halucinace, že k nim hovoří Panenka Marie, dnes mají například bludy, že jsou ovlivňováni přes satelit, snímáni na internet a vysílání po celém světě (tady mne napadá dodat, že třeba v době studené války se mohl často vyskytovat blud spojený s komunisty či jejich tajnými službami – něčím podobným trpěli například John Nash či Ivan Blatný)
  • člověk, který má bludy, potřebuje rychlou pomoc; doktor Jarolímek ale nedoporučuje psychiatrické ambulance, ale spíše nízkoprahová sanatoria, protože se v nich nečeká a nesnaží se pacienta ihned nálepkovat - takových zařízení je bohužel málo
  • pokud je pacient agresivní, tak vždy pod vlivem akutních psychotických příznaků – i přesto se takto postižení pacienti dopouštějí násilí statisticky daleko méně než lidé duševně zdraví
  • bulvár má tendenci spojovat schizofreniky s jejich násilnými činy – pokud by zločin spáchal někdo s dřevěnou nohou, tak by to média vůbec nezajímalo
  • například v Británii vedla nepříznivá společenská atmosféra vůči nemocným k přijetí zvláštního zákona o duševně nemocných, který chrání nejen společnost, ale i samotné nemocné
  • schizofrenici se od běžné populace odlišují i ve svém sexuálním životě: v mnoha případech jsou tito lidé v porovnání se svými vrstevníky „psychosexuálně-psychosociálně“ zbržděni – jim však tyto věci mnohdy nechybí; častý se tak stává výskyt bludu homosexuality, který není pravdivý, ale vede k dalším problémům
  • negativní příznaky, zejména kognitivní deficity, jsou psychologicky odnaučitelné – jelikož je mozek svého druhu sval, některé funkce mozku se dají znovu probudit
  • na světě neexistuje lék na žádnou nemoc, který by nevyvolával nežádoucí účinky

Zdroj: 
Rádio Wave, Diagnóza F 15. dubna 2011

sobota 1. prosince 2012

Strachy, obavy, úzkosti

Domluvil jsem se zajímavým autorem, že občas přispěje na můj blog. Chce na mém blogu vystupovat anonynmně, pod pseudonymem "pp". Dlouhodobě přispívá do psychiatrického časopisu Posel, který je ovšem určen pouze odborné psychiatrické veřejnosti. Jeho zájem mne osobně motivuje k tomu, abych se svému blogu začal více věnovat. Zde přináším jeho první článek - zamyšlení nad lidských strachem:


Strachy, obavy, úzkosti

Mohou být dlouhodobé, všestravující, existenciální a mohou se dotýkat všech oblastí života - od nepřišitého poutka po strach či úzkost z nemoci, ze smrti.

Obavy jsou jakýmsi minimem pocitu strachu. Obvykle na rozdíl od strachu a úzkosti nebývají tak často patologické.

Je normální, že pocit strachu ze smrti, který provází člověka od dětství s přibývajícím věkem většinou ustupuje.

Strach z nemoci, pokud je člověk dlouhodobě nemocen může nabýt velkých rozměrů.

Strach z lidí, bez rozlišování, většinou vyplývá z toho, že pocit ublížování od lidí překročil subjektivně snesitelnou mez.

Ze strachu člověk naopak uniká do různých forem vytržení k pozitivním hodnotám – k radosti, lásce, kráse, k vytržení mystickému. Ale nemusí samozřejmě jít o souvislost. Ale přesto čím větší bývá strach či úzkost, tím větší může být mimosmyslové vnímání a vytržení jako positivní reakce na negativní pocity či déletrvající neblahý stav.

Existenciální úzkost se dostavuje mnohdy bez evidentních příčin, někdy má naopak příčiny zcela konkrétní.

Reakce na strach, úzkost, obavy bývá nejrůznější. Od vědomého či podvědomého potlačení, přes úniky do opačných pólů psychického prožívání až po dlouhodobé pohroužení do těchto pocitů.

Člověk prázdný, r.s.p. necitelný může tyto pocity vědomě vyhledávat, což se děje ve sledování v masové zábavě u pokleslých uměleckých děl. Ovšem pokud se člověka začne strach, úzkost, obavy bezprostředně dotýkat existenčně, začne se instinktivně, podvědomě či racionálně bránit.

S trvalým pocitem strachu, aniž by člověk nějak nestrádal se prakticky nedá žít.

S těmito afekty souvisí nejtypičtější česká vlastnost – tj. opatrnost. Člověk opatrný se snaží předcházet negativním následkům své činnosti.

Pohroužení se do stálého pocitu strachu může mít z dlouhodobého hlediska pro psychiku a život člověka katastrofální následky. Zamezuje bezprostřednímu prožívání, ochromuje aktivitu, paralyzuje život. Strach je schopen člověka ovládnout cele.

Je otázka, zda lze žít úplně beze strachu. Souvisí to totiž s pudem sebezáchovy. S bojem o přežití, kde má strach své kladné místo.

Pokud strach paralyzuje tak, že brání rozumu fungovat a normálně citově prožívat, měli bychom zvážit své další kroky. Zůstat v zajetí celoživotního strachu je kontraproduktivní.

Otázka po strachu a z čeho, může mít často odpověď – strach ze sebe sama.

pp, Esej č. 82, 18.1. 2009

čtvrtek 6. září 2012

Schizofrenie: Nejednoduchá nemoc

 Převzato z Kulturních novin 20/2012

 Nedávno prolétlo médii několik zpráv o nebezpečných, násilných schizofrenicích. V následujícím rozhovoru se zkušeným psychiatrem Petrem Zahradníkem se náš spolupracovník Petr Salamon snaží získat vyváženější pohled na schizofrenii a na problémy, které jsou s tímto závažným a z hlediska porozumění komplikovaným psychickým onemocněním spojovány. Jedním z povrchních tradovaných mýtů je například tvrzení o agresivitě schizofreniků směrem k okolí. 


Na začátek bych měl jednoduchý dotaz: Co znamená a jak se projevuje schizofrenie?
 
Jako schizofrenie je označováno psychické onemocnění, které se nejnápadněji projevuje zásadnějším zkreslením kontaktu s realitou. To se může dít cestou poruch vnímání (pacient nejčastěji slyší to, co jiní lidé nikoliv, tedy „halucinuje“ – zrakové halucinace jsou méně časté a objevují se spíše u psychóz navozených například drogami). Lidé ale také mohou smyslově vnímat realitu přesně, jen jejich myšlenkové pochody jsou takové, že ze získaných vjemů vyvozují neobvyklé závěry (třeba tmavé oblečení lékaře naznačuje pacientovi, že se má připravit na smrt…). Výsledek by se snad dal ve značném zjednodušení vyjádřit tak, jak nám jej kdysi dávno na lékařské fakultě popisoval náš přednášející – rozdíl mezi neurotickým a schizofrenním pacientem je v tom, že zatímco s neurotikem se domluvíte, se schizofrenikem nikoliv (právě proto, že jeho vnímání reality – v akutní fázi choroby – je zásadně změněno). Přesná diagnostická kritéria jsou k nalezení i na internetu a zahrnují další momenty, jako délku trvání potíží a podobně.

Může se běžný schizofrenik zařadit do normálního života, nebo ho tato nemoc ovlivňuje i v pracovním prostředí?
 
Ano, může, záleží ale na průběhové variantě schizofrenie (zda se střídají období zdraví s obdobími „nemoci“, či zda stále přetrvávají příznaky, případně zda se prohlubují). Existuje vlivný názor, dle kterého schizofrenie není jediné onemocnění (nakonec v klasifikaci nemocí je vyjmenována řada subtypů, dost zásadně se lišících) s jedinou příčinou a typem průběhu, ale spíše se jedná o řadu nemocí, které se mohou zásadně lišit jak původem, tak průběhem a prognózou.

Můžete porovnat schizofrenii s jinými duševními onemocněními? Třeba jestli je těžší, nebo lehčí, jestli více ovlivňuje pacientův život a podobně?
 
Opět záleží na typu, průběhu a dalších okolnostech. Je možné si představit, že onemocnění, které nespadá do kategorie „psychóz“, může mít pro pacientův život více devastující důsledky (člověk s nutkavými potížemi, který nedokáže opustit dům z obavy, že nezavřel plyn, vodu, nezamkl byt, není psychotický, jeho možnosti vést „normální život“ mohou být ale hodně omezené).
 
V různých článcích na internetu se dá dočíst, že někteří bibličtí proroci trpěli schizofrenií, podobně jako Johanka z Arku. Jak je vůbec možné rozpoznat tuto nemoc ve vzdálené minulosti?
 
Byl bych asi velmi opatrný v pokusech označovat psychiatrickou terminologií prožitky historických postav. Snad jen obecně bych uvedl, že pokud někdo zažije neobvyklý zážitek (například „zjevení“), nelze tvrdit, že trpí schizofrenií, zvláště v případě, že jeho další život se odvíjí bez větších nápadností, které by svědčily pro přítomnost psychiatrického onemocnění.
 
Jaké faktory hrají roli při rozvoji schizofrenie? Bylo by možné třeba vytvořit i nějakou prevenci pro lidi, u kterých je z genetických důvodů riziko tohoto onemocnění větší?
 
Faktory jsou jak biologické, tak psychologické. Jednoduše – musí být přítomna určitá vulnerabilita (zranitelnost), nejspíše na biologické bázi, současně se onemocnění spustí nejspíše v konkrétní „psychotické“ situaci, pro kterou nemáme žádné adekvátní způsoby řešení (lze obrazně a velmi zjednodušeně říci, že naše vnitřní psychická realita zvítězí v zájmu udržení alespoň určité psychické rovnováhy nad tou vnější, zaplatíme ale za to tím, co je popsáno výše, tedy ztrátou adekvátního kontaktu s okolím). Nemyslím si, že se jedná jen o „biochemické onemocnění mozku“. Současně je zřejmé, že pokud se nemoc rozvine, nemáme zatím jiné možnosti než zasáhnout prostřednictvím léků. S prevencí je to složité – můžeme se zajímat o příznaky onemocnění a všímat si, zda se u nás nezačínají objevovat, mnoho jiných možností ale nemáme. (Jestliže mám v rodině častý výskyt rakoviny střeva, mohu se snažit zdravě stravovat, mohu chodit na preventivní vyšetření, abych zachytil včas počátek onemocnění, jeho vzniku ovšem ale asi zatím zcela zabránit nemohu.) Asi před patnácti lety s nástupem antipsychotik druhé generace se vážně zvažovalo preventivní podávání medikace u osob s genetickým rizikem. To vnímám jako eticky velmi problematické a naštěstí se tento postup neprosadil.
 
Často se říká, že schizofrenii podporuje i kouření marihuany. Tato rostlina také způsobuje například rakovinu mozku, na druhou stranu zase pomáhá při roztroušené skleróze a revmatu. Jaký máte vy postoj k této lehké droze?
 
Nijak vyhraněný. Nemyslím si, že by bylo nutno marihuanu jakkoliv démonizovat, na druhé straně je u lidí, u kterých existuje jistý problém s testováním reality, užití veškerých psychotropních látek (třeba včetně alkoholu), které uvedený problém mohou prohlubovat, značně problematické. K použití marihuany v jiných oblastech medicíny se necítím kompetentní vyjadřovat.

Jaký máte postoj k myšlence dekriminalizace marihuany?
 
Nemyslím si, že je reálná plná legalizace marihuany. Důvodem je známý argument, dle kterého cokoliv, co je jednou legalizováno, již nelze znovu ilegalizovat – viz neúspěšné pokusy o prohibici alkoholu. Zákonodárci zřejmě nebudou mít velký zájem na rozšiřování scény legálních drog. I když – pokud by se objevila mocná a finančně silná lobby…

Nejběžnějším způsobem léčby schizofrenie je podávání léků, v současnosti převládají antipsychotika druhé generace, která se objevila v 90. letech: můžete popsat, na čem je tato druhá generace založena?
 
Cílem antipsychotik druhé generace bylo snížit výskyt vedlejších efektů původních léků, které vedly také k tomu, že je pacienti často vysazovali. Jak už to v životě bývá – původní očekávání se nikdy úplně nenaplní. Na jedné straně skutečně ustoupily potíže typu třesu rukou, na druhé straně se ukázalo, že tyto léky způsobují metabolické změny, usnadňují vznik cukrovky, vedou ke zvýšení hmotnosti a podobně. Není vždy snadné rozlišit, které vedlejší efekty jsou důležité, a které nikoliv, někdy jsou i zveličovány v rámci konkurenčního boje farmaceutických firem (myslím, že ani internetové diskuse v tomto smyslu nejsou zcela neovlivněné). Mám za to, že je dobré, když každý pacient udělá s lékem – pokud jej už musí užívat – nejprve vlastní zkušenost, kterou až pak konfrontuje třeba právě s údaji na internetových fórech; síla negativního očekávání může mít velkou moc.

Na jednom medicínském webu jsem se dočetl, že doktoři přesně neznají způsob, jakým antipsychotika pomáhají při léčbě schizofrenie. Jak mohou tedy vyvíjet nové typy léků?
 
Myslím, že to není zcela přesné – má se za to, že léky s antidopaminergním efektem působí proti pozitivním schizofrenním příznakům. Druhá otázka je, na jaké úrovni vlastně zasahujeme a jak jsme vzdáleni od „příčiny“ nemoci. Na druhé straně je řada léčebných postupů i v somatické medicíně, které „neléčí“, jen nemoc stabilizují (léky na vysoký tlak či cukrovku), ale i to má svou cenu. Nové léky – právě nyní jich tedy mnoho není – vznikají tak, že se modifikují již existující farmaka se snahou minimalizovat jejich vedlejší efekty. Dále se vychází z nových hypotéz, na základě nichž se vytvářejí léky zasahující do dalších biochemických systémů, někdy funguje i empirie a trochu náhody.

Většinovým přístupem k léčení schizofrenie je předepsání léků. Můžou se při léčení nemoci uplatnit i nějaké jiné metody?
 
Určitě. Psychoterapie v různých podobách – kognitivně behaviorální, s určitou opatrností odkrývající, sociální a pracovní rehabilitace, asistenční služby a podobně. Myslím, že za posledních dvacet let se u nás v tomto směru hodně změnilo k lepšímu. Bez léků se ale bohužel nadále obejít nelze.
 
Začínají se se současným rychlým rozvojem medicínské vědy objevovat i nějaké nové moderní fyziologické přístupy k léčbě schizofrenie? Někde jsem četl o jakémsi tělísku přidaném do mozku pomáhajícím proti hlasům nebo o magnetické terapii a tak podobně.
 
Vůči invazivním technikám bych byl asi hodně opatrný (vzpomeňme na zobrazení lobotomie v Přeletu nad kukaččím hnízdem). Pokud magnetickou terapií máte na mysli transkraniální magnetickou stimulaci, ta je dnes spíše směřována k léčbě depresivních potíží než schizofrenie.
 
Dá se někdy v brzké budoucnosti očekávat nějaký výrazný přelom v léčbě schizofrenie? V poslední době se objevily nové způsoby, jak zkoumat pochody v mozku. Nemohla by tedy medicína konečně přijít na jednoznačnou příčinu schizofrenie, která dosud není známá? 
 
Právě v tomto momentě to tak příliš nevypadá, snad i v souvislosti s ekonomickými obtížemi. Ale jak jsem uvedl již výše, dost možná není jen jediná příčina schizofrenie, stejně jako není jediná příčina rakoviny a v současné době se snad již ani nalezení „léku proti rakovině“ neočekává.
 
Velká část výzkumu schizofrenie se věnuje studiu genetických kořenů nemoci. Má vůbec tento výzkum smysl, daly by se nějak ovlivňovat geny člověka?
 
Není vyloučeno, že zásahy do genotypu výhledově možné budou. Nebudu spekulovat o tom, jaké etické otázky by pak bylo nutno řešit.
 
V poslední době se objevily zprávy o vraždících schizofrenicích. Jak je to obecně, mají schizofrenici nějakou větší tendenci k násilným činům než běžná populace? Není možné, že některé takzvané pozitivní příznaky nemoci mohou nějakým způsobem ovlivnit člověka, aby se dopustil násilí? Když například uvidí v druhém člověku nějakou zrůdu, když mu hlasy udělují pokyny, aby někoho zabil, a tak podobně?
 
Publikované statistické údaje se sice různí, ale celkově se má za to, že výskyt násilného jednání se u schizofrenních pacientů výrazněji neliší od běžné populace (viz poslední sloupek Cyrila Höschla v časopisu Reflex 26/2012). Spíše jsou ohroženi tím, že agresi obrátí proti sobě (je vyšší výskyt sebevražd), a rovněž tím, že se sami stanou obětí násilí. Nicméně nelze popřít, že například pocity ohrožení mohou v určitých momentech vést k tomu, že pacient na domnělé útočníky sám zaútočí, aby předešel jejich předpokládané agresi (i zde se ale zdá, že pacienti v podobných situacích volí spíše sebevražedné řešení). Stejně tak hlasy, přikazující usmrtit jinou osobu, představují samozřejmě riziko.

Může léčba zmírnit toto nebezpečí? Může nespolupráci pacienta s lékařem nějak ovlivnit i samotná psychóza?
 
Léčba jistě toto nebezpečí zmírňuje, na druhé straně je ovšem situace opět asi trochu složitější – nespolupráce pacienta nemusí být podmíněna jeho leností a neochotou (tím, že na léčbu „kašle“), ale může být rovněž symptomem nemoci. Je asi něco trochu jiného, když pacient s cukrovkou prostě nedodržuje dietu než když psychotický pacient nemá pocit, že by lékař rozuměl jeho realitě a že by kontakt s ním byl jakkoliv prospěšný. Pokud pacient nemá dojem, že je nemocný, nemá pak logicky ani důvod užívat jakékoliv léky.
 
Schizofrenie nemá příliš dobrou pověst mezi běžnou populací, někteří lidé se schizofreniků bojí. Čím je to podle vás způsobeno?
 
Myslím, že jsem se o některých aspektech již částečně zmínil. Schizofrenie je – vzhledem ke zdánlivé nesrozumitelnosti myšlení pacienta a nemotivovanosti jeho jednání – chápána jako synonymum skutečného šílenství, v podstatě ji lidé vnímají trochu jako definitivní psychický kolaps, smrt, byť „jen“ psychickou. Myslím, že ve vztahu ke schizofrenikům se částečně odráží vztah společnosti k psychiatrii obecně: psychiatrie vlastně plní společenské zadání – pacifikovat lidi, kteří se chovají nezvykle, můžeme říci „deviantně“, a současně společnost na psychiatrii projikuje formou kritiky (určitě mnohdy zasloužené) vlastní pocity viny vůči lidem, kteří psychicky selhávají. Na tom asi mnoho nezmění ani osvěta, ani přejmenování některých nemocí…
 
Jedním z mála známých schizofreniků je nositel Nobelovy ceny za matematiku John Forbes Nash. Ovlivnil jeho filmový životopis Čistá mysl nějakým způsobem mínění lidí o schizofrenii? Znáte některé další významné osobnosti s touto diagnózou? 
 
Schizofrenie snad byla diagnostikována u některých rockových hudebníků – Petera Greena z původních Fleetwood Mac, Syda Barretta z první sestavy Pink Floyd, Briana Wilsona z Beach Boys. Jak moc ovlivnil film o Nashovi náhled lidí na schizofrenii, si netroufám posoudit: vyskytly se informace o tom, že scénář se reality moc nedržel, základní příznaky popsané ve filmu (vizuální halucinace) skutečně nejsou nejtypičtější – na druhé straně chápu, že pro vizuální umění je zobrazení hlasů mnohem méně atraktivní. Pravděpodobně jistou popularizaci tematiky, i když v komerčně uhlazeném balení, nakonec přinesl.
 
Na případu Johna Nashe je zajímavé to, že se dokázal naučit žít se svými přeludy tak, aby ho to neovlivňovalo při práci. Myslíte si, že takového způsobu řešení nemoci jsou schizofrenici schopni, nebo se tato schopnost objevuje jen zřídka?
 
Jak tomu bylo v realitě, nevím. Pamatuji si, že například zmíněný Brian Wilson znovu natočil roce 2004 album Smile, při jehož natáčení v roce 1967 onemocněl. V anglickém hudebním časopise Q se ho tehdy ptali, zda pořád slyší hlasy – Wilson odpověděl, že je slyší každý den. Možná, že cílem není „vymazat“ vše, co můžeme považovat za příznaky nemoci. Existuje představa, že schizofrenie je pro některé lidi nejdostupnější formou organizace psychiky tak, aby ta byla chráněna před neúnosnými prožitky – může na tom být dost pravdy.
 
Dalším trochu méně známým schizofrenikem byl český básník Ivan Blatný, píšící surrealistickou tvorbu během svého dlouholetého pobytu v britské psychiatrické léčebně. Myslíte si, že tato nemoc může nějak podněcovat v lidech tvořivé stránky?
 
Zcela jistě v sobě i schizofrenie obsahuje kreativní momenty, i když asi ne každý je dokáže zužitkovat. Pokud ale někdo dokáže zachytit a přetvořit do uměleckého artefaktu to, co nikdo jiný než on neprožívá, může být výsledkem fascinující umění.

Připravil Petr Salamon

MUDr. Petr Zahradník (1962), absolvent lékařské fakulty MU v Brně se specializovanou způsobilostí v oboru psychiatrie a funkční specializací v psychoterapii, pracuje jako ambulantní psychiatr v Brně. Je rovněž tréninkovým terapeutem v Brněnském institutu psychoterapie.

Zdroj:
Kulturní noviny 20/2012

čtvrtek 30. srpna 2012

Noviny o schizofrenii: vědecký výzkum, alternativní medicína i zajímavosti o schizofrenii

Od té doby, co jsem roku 2010 onemocněl schizofrenií, mne tato nemoc začala silně zajímat. Sice jsem docela lehký případ pacienta, ale přesto jsou věci, které si musím odepřít a které mi trochu chybí. Proto mne zajímají veškeré novinky i alternativní přístupy v oblasti léčby nemoci. Takovými informacemi se u nás veřejně málokdo zabývá, proto jsem se rozhodl vytvořit Blog o schizofrenii, který právě čtete.

Domnívám se, že přístup západní medicíny k léčbě této poruchy je naprostým základem pro všechny, kteří touto závažnou chorobou trpí. Odmítám aprioriní kritiku psychiatrie: setkal jsem se sice i se slabou lékařkou, která o mne jevila minimální zájem, ale kvůli přístupu mého (již skoro rok) nového psychiatra jsem v tuto oblast medicíny opět nabyl velmi silnou důvěru.

Ovšem západní psychiatrie sama uznává, že nezná jednoznačnou příčinu této nemoci. Antipsychotika (léky na léčbu psychóz, mezi které se řadí i schizofrenie) vznikla z velké míry náhodou. Z častého průzkumu novinek ve výzkumu této nemoci mám navíc dojem, že vědecká praxe je v tomto případě velmi těžkopádná. (Ale může to být jen můj soukromý dojem.)

Přesto věřím, že věda může dospět k daleko účinnějším technikám léčby. Kolují například informace, že nové zobrazovací metody umožňují mnohem lepší pochopení mozku. V MIT už vymysleli způsob, jak ovlivňovat geny u části nevidomých. Lze se často dočíst, že geny mohou být jednou z příčin nemoci.

Po roce 2000 se objevily minimálně dvě zásadní hypotézy (rybí tuk a oligodendrocyty - více v dalších článcích), které by mohly přinést další pokrok v léčbě. Ale kvůli zmíněné těžkopádnosti vědecké praxe se navazujících výzkumů objevilo velmi málo.

Domnívám se, že pro stabilizaci nemoci je vhodné hledat i jiné přístupy, jak se léčit. Setkal jsem se již s několika zajímavými systémy, kterým bych se zde chtěl věnovat důkladněji. Například ajurvéda, indický léčitelský systém, má pro duševně nemocné speciální nemocniční oddělení s propracovaným systémem péče o duši. Ale až v Indii.

Doufám, že nevyděsím nemocné z řad křesťanů. Církev obecně nemá důvěru v léčitele. Ale i někteří členové církví prý dokáží modlitbou uzdravovat. Možná by se křesťanští psychotici mohli orientovat i tímto směrem.

Je důležité zmínit informaci, že nejsem vystudovaný psychiatr, ale pouze laik - pacient s velmi hlubokým zájmem o nemoc. Proto si nedělám nárok, že by mé články byly stoprocentně přesné z vědeckého pohledu. Doufám, že na mé stránky občas zavítají i profesionálové, kteří v komentářích uvedou případné chyby na pravou míru.

Bude zde několik typů článků. Jednak mé postřehy a výtahy z jiných zdrojů, dále rozhovory se zkušenými psychology či psychiatry a do budoucna uvítám příspěvky od kohokoliv jiného, kdo má k nemoci co říci. Nechtěl bych se ale věnovat obsahu nemoci u jednotlivých pacientů, ty patří jejich psychiatrům, případně psychologům, nikoliv veřejnosti.

Vypozoroval jsem, že schizofrenie má docela špatnou pověst u veřejnosti. Budu se zde snažit uvádět některé informace na pravou míru. Doufám, že s veřejným míněním alespoň trochu pohnu.