pondělí 30. prosince 2013

pp: Standard a norma – vychýlení

Napsal pp (guest blogging).

Bývá zdůrazňováno, že není dobré prodlévat v myšlenkách v minulosti. Souhlasím. Přesto si myslím, že revize dřívějšího života je občas dobrá. Vzpomínky se musí brát i s rizikem fabulace a jejich nepřesnosti. Promítnout si vlastní život a zejména svou nemoc, až kam má vlastní paměť sahá. Vytýčit si rozhodující body a chvíle v životě, kdy se nemoc projevovala. Je dokázáno a domnívám se, že tomu můžeme věřit, že naše nemoci jsou zděděné. Můžeme si pro zajímavost nalézt mezi svými předky toho či ty, kteří jsou v nemoci našimi předchůdci. Samozřejmě mnohdy se nám to nepodaří. Vrozená nemoc se jistě projevovala odlišnostmi již v raném a pozdějším dětství. Ať se nám to může zdát jakkoli nepravděpodobné.
Obvykle v období puberty a mládí se kryptogenní stav projeví, nemusí jít o stav, kterého si okolí všimne. Stav může zůstat po různě dlouhou dobu kryptogenní až nějakým způsobem manifestovaný. Až se nemoc nějakým způsobem plně manifestuje, je dobré se ihned začít léčit, ale obvykle již i tak bývá pozdě. Manifestovaná a diagnostikovaná nemoc je nejmodernějšími léky a psychoterapií jistě léčitelná, ale jistě i nevyléčitelná. Ale zázraky se dějí. Čím dříve získáme na svou nemoc sebenáhled, tím lépe. Pak už je jen krůček k správnému sebehodnocení a možné sebekritice. Ono se to mnohdy lehce píše, ale vše toto může trvat velmi dlouhou dobu. K otázce stressorů – je zde názor, že kdyby se nevyskytly, nemoc by se nemusela projevit či názor druhý, že by se vyskytly jiné a nemoc by se stejně projevila. Jsem zastáncem druhého pohledu.
Nemoc může přinést i pozitiva – např. dříve neprojevené umělecké nadání, dostatek volného času na invalidním důchodě i jiné a při získání potřebného odstupu a zralosti pocit třeba i trvalé spokojenosti a štěstí. Jsou i věci, které nemoc neomezuje – osobní charakter, identitu, možnost volby cesty a přístupu k životu.
Hovoří se někdy zcela chybně o schizofrenii jako o rozpadu osobnosti. Nemoc a naše vlastní osobnost jsou zcela rozdílné věci. Za ideál bych považoval ani ne tak nemoc zcela vyléčit, což zřejmě není dost dobře možné, ale integrovat nemocného tak, aby byl schopen relativně plnohodnotného života.
Velmi obtížnou se jeví i sociální problematika postižených a tlak na výkon zaměřené společnosti. Obrana postižených, kteří mají obvykle dost starostí sami se sebou  - tím se téměř úplně nuluje možnost společného prosazování zájmů. Jsme jen malou menšinou a navíc většinou obtížně pochopitelnou, když mnohdy jsme i obtížně to své vůbec schopni artikulovat.
Pochopení, chápaní našich problémů ze strany většinové společnosti je zřejmě běh na dlouhou trať. Ovšem dívejme se především sami na sebe, na to jak dokážeme rozdílnost mezi postiženými a normálními jedinci chápat a vyjadřovat z naší strany.
Jde o schopnost sebevyjádření a sebereflexe a z toho vyplývající pohled na další věci.

napsal pp.

pátek 27. prosince 2013

(Tvorba) Michal Zemánek: Básně I

Rozhodl jsem se, že na tomto blogu budu zveřejňovat rovněž literární tvorbu schizofreniků. Zde přináším básně ostravského básníka - schizofrenika Michala Zemánka.

XXX

Trocha smutnění zbyla mi pro vás,
za všechny zážitky,
krve vzorky
a vroucí polibky,

odlitky slávy,
co pro tebe vzňala se,
když střecha hoří,
ubývá na kráse.


XXX

Můžu dostat cokoli-
pikovou dámu
i pytel cukru.
Chtěl bych si jen sáhnout.
Kdo mi to dovolí?
Mé slzy nejsou,
tolik smutku.

XXX

Loď je velká,
samé stíny,
plujeme sami,
tolik špíny.

Osudy bez srdcí končí v moři.
Nezůstaneme spolu,

voda hoří.

XXX

Můj čas se ztratil.
V nebi není místo,
musím čekat na samotu,
dlouhý okamžik těch nejhorších jistot.

XXX

Květina

Byla jsi krásná,
červená,
modrá,
žlutá na povel,
někdo tě ulomil,
někdo tě pošlapal.

Žádné odvolání.

Všechno je,
jak má být.

úterý 24. prosince 2013

Vánoční dárek: 10 chvalozpěvných písní o bláznech

Být blázen není špatné. Člověk má více času na své záliby, vidí svět z jiného pohledu, zažívá věci nad rámec všední reality a podobně. Jsem jako schizofrenik blázen? Podle mne ano, ale chápu to spíše jako pozitivní označení. Více na téma slovo "blázen" napíšu v některém dalším příspěvku asi v lednu. Nyní si ale vychnutnejte 10 písní o bláznech, které jsem našel na Youtube. Je to můj vánoční dárek pro čtenáře.

Václav Koubek - Bláznivá


Zvlášňý škola - Blázen
Karel Vepřek- Blázen
Garage - Blázen
Vltava - Blázen
Dva Dva - Blázen
Wohnout - Blázni
Pavel Novák - Blázen
Traband - Tichý muž
Tomáš Klus - 17B





pondělí 16. prosince 2013

pp: Standard, norma a možnost vykolejení z nich.

Napsal pp (guest blogging).

Nemám rád pojem fungování v souvislosti s jednáním lidského jedince. Přesto
ho tentokrát použiji, protože je běžný a často se vyskytuje.
V souvislosti s fungováním je důležité, zda mohu a zda chci fungovat.
V případě, že i přes léčbu to nejde, nemohu fungovat, měl bych si najít někoho,
kdo mi základní fungování umožní. Prvotním mým zájmem budiž finanční
zajištění. Bez peněz na mou vlastní existenci to nejde, to by měla být prvotní
starost toho, kdo se dostane do psychických potíží. Nemocný ovšem bývá
v takovém stavu, že mu často jeho finanční situace jako prvotní nepřipadá.
Za další by se psychicky postižený měl starat o výběr partnera, což bývá
vzhledem k závažnosti a osudovosti postižení i k situaci, ve které se nemocný
ocitne či postupně ocitá úkol velmi těžký a velkou roli tu hraje štěstí. Není to
jen o tom mít příjem a partnera, ale bez těchto dvou věcí je situace nemocného
často neřešitelná ono „ navíc nad toto“ je mnohdy naprosto nedosažitelné.
Nemohu-li fungovat potřebuji pomoc okolí a to znamená, snažit se, pokud
to jde, se neizolovat, nezavírat se před vnějším světem jen do světa svého a
zvyšovat svoji odolnost vzhledem k nárazům z vnějšku. Bez rodiny, bez přátel a
známých, v závislosti jen na sousedech a lékařích je situace těžká. Víme dobře,
že lékař v naprosté většině není schopen odhadnout stav pacienta v ordinaci a
ani to po něm vzhledem k tomu, jak funguje naše zdravotnictví nemůžeme chtít.
Tam, kde je více medicína opřena o objektivní metody je situace s léčbou snad
jednodušší.
 Jsou i lidé, kteří nechtějí fungovat, nechtějí být zdraví, je jim v jejich vlastním
světě dobře, jsou tak postiženi, že jim to vzhledem k fatálnosti celoživotního
postižení ani nelze brát, rezignovali na boj s nemocí a je to také životní postoj,
který by měl být plně respektován, protože i tito lidé mohou mít pravdu.
Nejdříve bych měl sám sebe otestovat jak funguji v rodině. Pokud rodina
usoudí, že funguji jakž takž v normě, mám šanci se odrážet dál. Ať jsou rádi ti,
kteří své nejbližší mají a při aspoň nepatrném zlomku sebereflexe by se měli
nad svým vztahem k nejbližší rodině zamyslet především na tomto poli činit.
Manžel, manželka, partner, nejbližší rodina jsou pro nemocného důležitější
než kdokoli jiný. Budování dobrých vztahů zde je pro nemocného mnohdy
těžké, mnohdy se pokazí, ovšem domnívám se, že právě ti nejbližší, kteří nás
znají nejlépe každou snahu ocení a navíc nám mohou dát, to co jinde zpravidla
nedostaneme – city, radost a lásku. I širší rodina nás zná mnohdy od dítěte a náš
osud ji nebývá lhostejný.
Budování přátelských vztahů často následuje po životním krachu, velkých
životních problémech a záleží na tom, jak jsme schopni se zvednout a jít dál.
Jsme citlivější než jiní, velice nás bolí mnohdy sebemenší zraňování citové.
Vyrovnat se se světem jak ho většinová „normální“ populace vnímá, to je
problém, který by měl být úkolem jedním z nejdůležitějších. Když se nám
nepodaří se s tímto vyrovnat, měli bychom ho jako menšina s pochopením
nahlížet.
Přátelské vztahy jsou velkou vzpruhou a je jedno , zda jsou se stejně
postiženými či „zdravými“ Po celoživotních zkušenostech bych se ovšem
se svěřováním a vůbec oznamováním našeho postižení vzhledem ke zdravé
populaci vyhýbal, naše problematika je natolik specifická a pro velkou většinu
lidí nepochopitelná, že „toto naše tajemství, které si neseme“ říct jen lidem
některým, velice individuálně.
Neznamená začátek nemoci nutně konec našeho studia. Pamatuji, jak sestřičky
ze 17c na mě čekávaly v noci, když jsem se vracel ze zkoušek na VŠ, kde jsem
ranním vlakem z PL v Opavě odjížděl. Studium jsem s úspěchem absolvoval i
při paranoidní schizofrenii.
Rovněž to není konec práce. Jen člověk musí přehodnotit často svou životní
cestu a dát se třeba jinudy. Pokud to jde, pracovat by se měl snažit a pokud to
nejde, hledat svou životní cestu v aktivitě i na důchodě.
Pokud už dojde k tomu, že práce není možná, je tu činnost, třeba hobby, které
může přinášet i větší osobní naplnění než práce.

napsal pp.